1. Rakhiotská strana hory

2. Rupálská stěna více z východu

3. Rupálská stěna střed

4. Hřeben Mazeno a Rupálská stěna

5. Diamirská stěna

6. Diamirská stěna

Nanga Parbat má dlouhou a pohnutou historii. Tolik mrtvých neměla před válkou na svědomí žádná jiná osmitisícovka. Ale v r. 1962 se podařilo prostoupit Kinshoferovu cestu v Diamirské stěně, která je relativně bezpečným výstupem. I díky tomu dnes už počet obětí není tak odstrašující. Na hlavní vrchol vede v současné době 11 cest a jedna na severní. Zlezen není např. severní hřeben přes severní vrchol nebo střed Rakhiotské stěny až na hlavní vrchol.

1895

  Pod jižními svahy se zjevila tříčlenná britská skupina vedená jedním z nejlepších alpských horolezců Albertem F. Mummerym. Doprovázelo je několik domorodých Gurkhů. Společně podnikli první pokus o osmitisícovku. Ale podcenili himálajské rozměry a podmínky, které se s Alpami nedaly srovnávat. Poté, co zhlédli hrozivou Rupálskou stěnu (s převýšením 4.500 m jí na světe může konkurovat snad jen západní stěna Dhaulágirí) se raději přesunuli do Diamirského údolí. Uprostřed stěny objevili žebro, po kterém vystoupili do 6.100 m. Dál už to nešlo, nicméně žebro se od těch časů jmenuje Mummeryho. Zbývalo ještě jedno údolí, Rakhiotské. Výprava se rozdělila a během přesunu se po Mummerym (39) a dvou Šerpech slehla zem. Jejich těla se nikdy nenašla, zahynuli pravděpodobně pod lavinou.

Albert Mummery (1855 - 1895, †39) zaznamenal řadu prvovýstupů v Alpách např. na Dürrenhorn nebo Zmuttgratem na Matterhorn. Lezl i na Kavkazu a v r. 1895 podnikl první pokus o výstup na osmitisícovku. Vybral si Nanga Parbat a Diamirskou stěnu, kde dolezl do 6.100 m a kde se po něm dodnes jmenuje Mummeryho žebro. Při přesunu do Rakhiotského údolí se po Mummerym a dvou Šerpech slehla zem. Těla se dodnes nenašla, zahynuli pravděpodobně pod lavinou. Na památku tohoto lezeckého gentlemana, který prosazoval i čistotu výstupů proti tehdy populárním hákovačkám, uveďme jeden jeho výrok: 'alpské vrcholy prochází třemi fázemi: nedostupný - nejtěžší výstup v Alpách - brnkačka pro ženské'.

Albert F. Mummery

Německý průkopník Paul Bauer

Po první světové válce vykrystalizovaly národnostní preference pro určité hory. Britové se zaměřili na Everest, Němci nejprve na Kančendžengu a poté na Nanga Parbat a Američanům učarovala K2.

1932

Po nezdarech na Kančendženze v letech 1929 - 1931 obrátili němečtí horolezci pozornost k Nanga Parbat. Po administrativní stránce to ale neměli jednoduché, Pákistán byl ještě součástí Indie a tu kolonizovali Britové.

  První německá výprava se objevila pod horou v r. 1932. Byla devítičlenná a vedl ji horolezec Willi Merkl (podobnost jmen s nechvalně známou německou kancléřkou je čistě náhodná). Společně s dalšími třemi spolulezci objevili cestu z Rakhiotského údolí na východní hřeben. Zdolali Rakhiot Peak (7.070 m) a prozkoumali možnou trasu na vrchol. Potom expedice doplatila na nepřízeň počasí, ale i špatné plánování a nízký počet nosičů. Avšak vrátili se v plném počtu, což se ne každému z Nanga Parbat podaří.

1934

  Už za Hitlerovy éry se stal další pokus Němců prestižní národní záležitostí ve smyslu 'árijský nadčlověk první na osmitisícovce'. Ale horolezci až tak kovaní nacisté nebyli. Desetičlennou výpravu podporovanou 35 Šerpy vedl opět Willi Merkl (33). Byli tu i špičkoví Němci Willo Welzenbach (33) a Uli Wieland (32) a dva rakouští horští vůdci Peter Aschenbrenner (32) a Erwin Schneider (28). Poměrně bez problémů se podařilo postavit poslední výškový tábor VIII na Štříbrném sedle (7.500 m) a oba Rakušané dolezli až na Stříbrné plató (7.850 m). Vrchol už se zdál velmi blízko, ale pak zvítězil kolektivní duch a oni sestoupili k ostatním. Následně přišla několikadenní sněhová bouře. Množství nového sněhu odřízlo 5 horolezců a 11 Šerpů od ústupové cesty a začal zoufalý boj o život. Nejlépe aklimatizovaným dvěma Rakušanům a 5 Šerpům se podařilo na pokraji vysílení, s omrzlinami a sněžnou slepotou sestoupit. Merkl, Welzenbach, Wieland a 6 Šerpů se už nevrátili. Další z Němců, Alfred Drexel, zemřel na zápal plic ještě při budování výškových táborů.

Katastrofa vzbudila v Německu velký rozruch. Oba Rakušané byli pak obviněni z porušení horolezecké etiky, protože neposkytli ostatním pomoc. Ale v teple a bezpečí se to soudí.

Willi Merkl (1900 - 1934, †33) byl inženýr a dělal u dráhy. Zaznamenal 40 prvovýstupů v Alpách a lezl i na Kavkaze. Vedl dvě německé expedice k Nanga Parbat. První v r. 1932 objevila vhodnou trasu přes Stříbrné sedlo, ale ukončilo ji špatné počasí a nedostatky v plánování. Druhá v r. 1934 proběhla už za Hitlerovy éry a za finanční podpory nacistů. Celý 16-členný tým se shromáždil v posledním táboře na Stříbrném sedle a k vrcholu už nebylo daleko. Pak ale přišla 9-denní bouře a začal boj o život. Merkl s Willo Welzenbachem, Uli Wielandem a pěti Šerpy se už nevrátili. Merklovo tělo bylo nalezeno o 4 roky později.

Willo Welzenbach (1900 - 1934, †33) byl jedním z nejlepších předválečných horolezců, měl na kontě 50 prvovýstupů v Alpách. Hodně lezl severní stěny a vynikal zvláště v ledu. Jako první použil při lezení ledovcové šrouby a zavedl stupnici obtížnosti se 6 stupni. V r. 1934 se zúčastnil expedice k Nanga Parbat. Celý 16-členný tým se shromáždil v posledním táboře na Stříbrném sedle a k vrcholu už nebylo daleko. Pak ale přišla 9-denní bouře a začal boj o život. Welzenbach s Willi Merklem, Uli Wielandem a pěti Šerpy se už nevrátili.

Uli Wieland (1902 - 1934, †32) byl inženýr a tři roky žil v USA. V r. 1930 se zúčastnil výpravy na Kančendžengu a vylezl zde na nedaleký Jongsong Peak (7.459 m). V r. 1934 přijal pozvání na expedici na Nanga Parbat. Celý 16-členný tým se shromáždil v posledním táboře na Stříbrném sedle a k vrcholu už nebylo daleko. Pak ale přišla 9-denní bouře a začal boj o život. Wieland s Willi Merklem, Willo Welzenbachem a pěti Šerpy se už nevrátili.

Willi Merkl

Willo Welzenbach

Uli Wieland

1937

  Němci opět pokoušeli Osudovou horu. Ve stopách Merklových výprav se vydala třetí expedice pod vedením Karla Wiena (30). V polovině června se téměř celý tým shromáždil v táboře IV pod Rakhiot Peak. Tábor byl umístěn v 6.200 m na zdánlivě bezpečném místě daleko od stěny. I přesto sem dosáhla mohutná lavina a pohřbila všechny, zahynulo 7 Němců a 9 Šerpů. Německo zažilo snad ještě větší šok než před 3 lety, dodnes se jedná o největší himálajskou katastrofu všech dob. Těsně v závěsu je lavina na Manáslu v r. 1972, která zabila 15 Jihokorejců.

Karl Wien (1906 - 1937, †30) vystudoval geografii a jeho otec byl držitelem Nobelovy ceny za fyziku z r. 1911. Syn se ale zhlédl v horolezectví. S Willo Welzenbachem vylezli jako první severní stěnu Großglockneru (3.798 m) a na Pamíru zaznamenali s Erwinem Schneiderem úctyhodný prvovýstup na Pik Lenina (7.134 m), což byl v té době nejvyšší zlezený vrchol. V r. 1931 se zúčastnil expedice na Kančendžengu a v r. 1936 na výpravě do Sikkimu vylezl na Siniolchu (6.888 m). O rok později vedl expedici na Nanga Parbat. Celý tým se shromáždil ve zdánlivě bezpečném C4 pod Rakhiot Peakem. I přesto sem dosáhla mohutná lavina a pohřbila všechny, zahynulo 7 Němců a 9 Šerpů. Dodnes se jedná o největší himálajskou katastrofu všech dob.

1938

  Nezdolní Němci vyslali čtvrtou výpravu pod vedením Paula Bauera (41), který měl zkušenosti z neúspěšných výstupů na Kančendžengu z let 1929 a 1931. Horolezci se vydali opět ve stopách předchozích výprav a objevili i mrtvoly Merkla a jednoho z Šerpů Gay-Laye. Ten byl schopen ještě jít, ale zůstal, aby zemřel se svým sáhibem. Toto sebeobětování bylo oslavováno nacistickou propagandou kupodivu i přesto, že Šerpa nepobral ani špetku germánské krve. Nová výprava přišla s vylepšením, zásoby shazovali z letadla až po IV tábor. Počasí jim ale nepřálo a Bauer, pamětliv osudu svých předchůdců, expedici raději pod Stříbrným sedlem ukončil.

1939

  Pod horou se pohybovala už pátá německá výprava. Byla pouze čtyřčlenná, tvořili ji Rakušané Peter Aufschnaiter (39, vedoucí) a Heinrich Harrer (27) a Němci Hans Lobenhoffer (22) a Ludwig Chicken (23). Po čtyřech předchozích nezdarech na východním hřebeni z Rakhiotského údolí zkoumali tentokrát, zda by se nenašla snazší cesta z údolí Diamirského SZ stěnou. Nejprve zkoušeli Mummeryho žebro, ale odradilo je lavinové nebezpečí. Ani následné pokusy v levé části stěny nebyly úspěšné. Ale mezitím vypukla 2. Světová válka. Všichni horolezci byli zatčeni Brity a převezeni do zajateckého tábora. Odtud se po 3 letech za dramatických okolností podařilo oběma Rakušanům utéct a po krušném přechodu Tibetu dostat do Lhasy, kde pak strávili několik dalších let. Heinrich Harrer potom napsal o celé anabázi knihu 'Sedm let v Tibetu'. V r. 1997 podle ní Hollywood natočil stejnojmenný film. Brad Pitt v hlavní roli je tak mužný, že by bez problémů dal i Everest v plavkách.

Karl Wien

Peter Aufschnaiter

Heinrich Harrer

1950

  První poválečnou expedici na Nanga Parbat vypravili Britové. Byla pouze tříčlenná. Robert Marsh, William Crace a John Thornley zároveň podnikli první pokus o osmitisícovku v zimě. Udělali prostou úvahou, že když v létě sněží a padají laviny, tak přijedou v listopadu a půjde to. Vybrali si Rakhiotskou stranu a východní hřeben. Přibrali už tehdy velmi zkušeného Tenzinga Norgaye (proslavil se prvovýstupem na Everest v r. 1953) a další 3 Šerpy. BC postavili 11.11., ale Šerpové je odmítli následovat výš. Britové nedbali Tenzingova varování, že nemají dostatečné zimní vybavení a zkušenosti s výškovým lezením. Postavili C1 a 18.11. se Marsh vrátil s omrzlinami. Ostatní dva pokračovali. V 5.500 m postavili stan a naposledy byli spatřeni 1.12. Pak přišla sněhová bouře a po Thornleym, Cracem i jejich stanu se navždy slehla zem.

1953

Němci opět přijeli pod svou osudovou horu. Vedl je Karl Herrligkoffer (37), nevlastní bratr Williho Merkla. Jeho metody byly spíš diktátorské, účastníci museli přísahat bezpodmínečnou věrnost a podepsat, že veškeré fotografie a záznamy patří Vůdci výpravy. Jako z dob Třetí říše. Ačkoliv výstup Diamirskou stěnou se zdál bezpečnější, Herrligkoffer rozhodl opět pro Rakhiot ve stopách odkazu mrtvého Merkla. Přibral i Petera Aschenbrennera, účastníka výpravy z r. 1934. Původně vybraným Šerpům nepovolila pákistánská vláda vstup a tak nosiče museli najmout z místního horského kmene Hunzů. Ti ovšem byli nepoužitelní ve větších výškách.

Nicméně 15.5. byl založen BC už v 3.900 m a v následujících týdnech pak další 3 tábory. Postup však zpomalovaly vrtochy počasí. 18.6. vznikl C4 na úpatí Rakhiot Peaku v 6.700 m. Bylo pro něj nutné vykopat sněhovou jeskyni. Následovaly další bouře a 29.6. Herrligkoffer přikázal evakuovat všechny tábory, paradoxně právě v momentě, kdy se vyjasnilo. Ale Hans Ertl, Otto Kempter, Walter Frauenberger a Rakušan Hermann Buhl (28) neuposlechli a z C2 vylezli do C4 i přes riziko, že tábory pod nimi budou zrušeny a zbyde jen komunikace vysílačkou. V následujících dnech přelezli svahy Rakhiot Peaku a postavili za pomoci čtveřice Hunzů C5 v 6.850 m. Zde už zůstali pouze Kempter a hlavní trumfové eso Buhl, jeden z nejlepších horolezců té doby.

3.7.1953 ve 2:30 Buhl vyrazil, Kempter jej následoval později. Stoupali bez kyslíku. Kolem 7:00 se Buhl dostal na Stříbrné sedlo (7.451 m), Kempter nestačil a sestoupil zpět. Bohužel i se společným jídlem ve svém báglu. Buhl odložil u Stříbrného plata batoh a pokračoval jen nalehko s cepínem, foťákem a trochou tekutiny. Na vrchol se nakonec dostal až kolem 19:00, poslední úsek už se plazil po čtyřech. Antidopingovkou by neprošel, pil čaj z koky a vzal několik tablet pervitinu. Ale jako první uspěl.

Udělal pár fotek, postavil mužika a bylo mu jasné, že k báglu ani do stanu už to do setmění nestihne. Noc přečkal asi 150 metrů pod vrcholem opřen o skálu. Měl víc štěstí jak rozumu, bylo bezvětří a relativně teplo. Neměl vybavení na bivak, jídlo ani pití a běžnou noc v osmi tisících by nepřežil. Za úsvitu začal sestupovat. Cepín nechal prozíravě na vrcholu s pákistánskou vlajkou, jedna mačka se mu uvolnila a nebyl schopen ji upevnit. Ale našel svůj batoh a po chvilce odpočinku pokračoval. Až v 17:30 došel na Stříbrné sedlo a v 19:15 do C5, kde ho očekávali Frauenberger a Ertl. V následujících třech dnech sestoupili zpět do BC.

Buhl měl omrzlé nohy a musel podstoupit amputaci dvou prstů. Herrligkoffer jej přivítal velmi chladně a po návratu věc dal i k soudu. Ten skončil bez výsledku. Každopádně Buhl překonal sólo z C5 kolem 1.250 m převýšení bez kyslíku a zpět do tábora se vrátil po 40 hodinách. Což byl neuvěřitelný výkon, který předběhl dobu. Ale podařil se jen díky obrovské dávce štěstí. Při nepatrném zhoršení počasí by měla Nanga Parbat o zářez na pažbě víc. Z tohoto pohledu lze chápat i postoj Herrligkoffera jako vedoucího výpravy.

Karl Herrligkoffer (1916 - 1991, †75) byl lékařem a nikdy nevylezl na žádnou vyšší horu. Proslul hlavně jako organizátor mnoha himálajských expedic. Jeho doménou byla Nanga Parbat, mezi léty 1953-1975 k ní vedl 8 výprav. A byl u prvovýstupů všemi třemi stěnami (Rakhiot 1953, Diamir 1962 a Rupál 1970). 3x byl v Arktidě a ještě ve svých sedmdesáti v r. 1986 šéfoval expedici ke K2. Mnoho horolezců jej kritizovalo za diktátorský styl vedení a hlavně za přisvojování si práv na všechny fotografie a informace o expedicích.

Hermann Buhl (1924 - 1957, †32) pocházel z Innsbrucku a ve 4 letech mu zemřela matka. K horám ho přivedl otec a Hermann projevil ve skalách mimořádnou odolnost a zdatnost. Koncem války byl povolán do wehrmachtu a po návratu dělal horského vůdce. To už měl na kontě řadu těžkých alpských výstupů (severky Eigeru a Grandes Jorasses, hřeben Peuterey na Mt. Blanc atd.) Legendu z něj udělal až sólovýstup v poslední části na Nanga Parbat (1953). O 4 roky později se zúčastnil malé čtyřčlenné expedice na dosud nezlezený Broad Peak. Všichni horolezci nakonec uspěli. Po návratu do BC se Buhl s Diembergerem pokusili jako bokovku o výstup alpským stylem na nedalekou Čogolisu (7.665 m). 300 m pod vrcholem museli otočit kvůli počasí a při sestupu se s Buhlem utrhla sněhová převěj. Tělo se nikdy nenašlo. Buhl byl ženatý a měl 3 děti. Je považován za jednoho z nejlepších výškových horolezců všech dob.

Karl Herrligkoffer

Hermann Buhl

Buhl při sestupu ze Stříbrného sedla

1961

  Němci a Herrligkoffer znovu na scéně, přijeli vylézt Diamirskou stěnu. To se jim sice nepovedlo, ale objevili linii, která vypadala velmi nadějně a kupodivu i poměrně bezpečně. Dosáhli výšky 7.150 m, ale potom museli sestoupit kvůli špatnému počasí.

1962

Němci překvapivě pod vedením Karla Herrligkoffera přijeli dokončit loňský diamirský projekt. BC postavili 28.5. v 4.200 m a hned pokračovali v budování výškových táborů. C1 vznikl v 5.000 m, C2 v 6.000 m a C3 v 6.600 m. Trasu už zhruba znali, v 5.900 m nainstalovali dokonce improvizovanou nákladní lanovku. Stan C4 postavili v 7.100 m asi 700 m pod Bacinskou štěrbinou. Byl to spíš bivak bez spacáků i karimatek. Přesto se v něm tísnilo 5 horolezců. Počasí je přinutilo strávit zde v jednom stanu noc, den a ještě část noci další.

22.5.1962 ve 3:00 vyrazili Toni Kinshofer (28), Anderl Mannhardt (22), Siegfried Löw (29) a Manfred Sturm (26). Nepoužívali kyslík, ale tablety pervitinu ano. Ve stanu zůstal Michl Anderl (47) jako podpora. Sturm zaostával a po dvou hodinách to otočil. Zbylí tři se 6 hodin prodírali do Bacinské štěrbiny, za kterou se napojili na Buhlovu cestu. Dnešní Normálka už vede jinudy. Od Buhla věděli, že následující hřeben je těžký (údajně až obtížnosti V). Ve třech jej lezli celých 7 hodin, kdežto Buhl 'pouhé' 4. Na vrchol se zcela vyčerpaní dostali až v 17:00. Našli zde ještě Buhlova mužika.

Protože předchozí časový odhad byl daleko optimističtější, neměli bivakovací výbavu a tak se po Buhlově vzoru schoulili k sobě ve skalách pod vrcholem. Löw necítil nohy a jeho stav byl čím dál vážnější. V 6:00 vyrazili a při sestupu našli o něco snazší linii vlevo od hřebene. Löw uklouzl a při pádu se udeřil do hlavy. Byl v bezvědomí a zranění se ukázalo natolik vážným, že transport byl vyloučený. Kinshofer zůstal u Löwa, zatímco Mannhardt pelášil až do C3 v 6.600 m. 23.5. v 17:00 Löw zemřel Kinshoferovi v náručí. Stal se 32. obětí hory. Kinshofer chvíli poté zahájil sestup a až dalšího dne v 9:00 dorazil do C3 k ostatním. Spolu s Mannhardtem měli vážné omrzliny nohou a muselo jim být amputováno několik prstů. Jejich trasa je dodnes známá jako Kinshoferova a se snadnější variantou v horních pasážích se stala Normálkou na Nanga Parbat.

Toni Kinshofer (1934 - 1964, †30) se vyučil tesařem. Lezl hlavně v Alpách (mj. první přelez severky Eigeru v zimě v r. 1961) a Dolomitech. Proslavil jej až prvovýstup v r. 1962 na Nanga Parbat Diamirskou stěnou, cesta nese od té doby jeho jméno. V r. 1964 zahynul při rutinním lezení na tréninkových skalkách poblíž Baden-Badenu.

Anderl Mannhardt (1939, 84) byl parťákem Toniho Kinshofera. Přelezli spolu mimo jiné i severku Eigeru v zimě v r. 1961. O rok později pak poprvé zdolali Diamirskou stěnu na Nanga Parbat. Mannhardt musel podstoupit amputace prstů na nohou, ale i přesto v r. 1963 opět spolu přelezli několik dalších alpských stěn. Jejich spolupráci ukončila až Kinshoferova smrt v r. 1964.

Siegfried Löw (1933 - 1962, †29) pocházel z Drážďan, které koncem 2. Světové války nebyly ideálním místem pro život. Při bombardování přišel o rodiče. Přesunul se do Mnichova a tam jej uchvátilo horolezectví. Oblíbil si obzvlášť Dolomity. Ale expedice na Nanga Parbat v r. 1962 se mu stala osudnou. Se dvěma spolulezci vylezli na vrchol novou cestou, ale Löw byl na pokraji sil. Při sestupu se zřítil a po několika hodinách zemřel. Na jeho počest po něm Němci pojmenovali další výpravu k Nanga Parbat v r. 1970.

Toni Kinshofer

Toni Hiebeler, Anderl Mannhardt, Toni Kinshofer, Walter Almberger (1961)

1963

  Opět Němci a počtvrté Herrligkoffer a podruhé Kinshofer. Ale tentokrát se jednalo pouze o čtyřčlenný průzkumný tým. Pozornost se upírala k Rupálské stěně a možnostem průstupu. Objevili možnou trasu kolem pilíře vlevo od spádnice vrcholu a Herrligkoffer zde pojmenovával jednotlivé úseky v duchu germánské mytologie z 30. let: Wieland Glacier, Welzenbach-Couloir, Merkl-Eisfeld či Merkl-Rinne.

1968

  Úporný Herrligkoffer přivádí pod Rupálskou stěnu další dvě německé výpravy s cílem vylézt 'trasu 1963'. V r. 1964 bylo počasí tak nepříznivé, že horolezci prakticky ani nezačali. V r. 1968 už dosáhli výšky 7.100 m, ale nejtěžší pasáže ve skalnaté části pilíře je stále ještě čekaly.

1969

  První československou výpravu s názvem Himaláje 1969/Vysoké Tatry vedl Ivan Gálfy (35). Byla dvanáctičlenná a měla v plánu zopakovat originální Buhlovu cestu z Rakhiotu. Základní tábor byl postaven 18.5., ale počasí bylo hodně špatné. V 6.700 m vyrostl ještě C4, ale 3.7. vypršelo povolení k výstupu a tím expedice skončila. Nejvyšší dosažená výška byla 6.950 m.

1970

Němci opět pod vedením Karla Herrligkoffera přijeli se silnou sestavou, které dominovali dva Italové - v Alpách ostřílení avšak Himálajem nepolíbení bratři Messnerové. Ale i ti jako Tyroláci byli poloviční Němci. Cíl zůstal stejný, Rupálská stěna 'cestou 1963' bez kyslíku. BC byl založen 16.5. pod stěnou, čili v pouhých 3.600 m. Ve sprinterském tempu stál už za další 3 dny C2 v 5.500 m. Horolezci zde zřídili i naviják, čili obdobu nákladní lanovky na tuny materiálu. Pak se počasí zhoršilo a tak poslední C5 v 7.350 m se podařilo postavit až 26.6. pod skalnatým tzv. Merklovým žlabem.

Sešli se zde Reinhold (25) a Günther Messnerovi (24) a kameraman Gerhard Baur (23). Nebyla zde vysílačka, proto bylo dohodnuto, že z BC vystřelí ve 20:00 světlici. Modrá znamená pěkné počasí, červená špatné a sestup. Jenže svéhlavý Reinhold už byl rozhodnutý, že nahoru půjde stůj co stůj. Ostatní dva chtěli nejprve zabezpečit Merkelův žlab fixy a pokračovat až později. A pak večer vzlétla červená světlice. Jenže nikdo nahoře nevěděl, že stala chyba. Počasí mělo být pěkné, ale všechny světlice byly červené, i ty označené modře.

Reinhold vstal ve 2:00 a o hodinu později už byl na cestě. Günther s Baurem skutečně natáhli přes obtížná místa Merkelova žlabu fixy. Pak to ale Güntherovi nedalo a vydal se za Reinholdem. Ten už mezitím uhnul ze žlabu doprava a dostal se pod vrcholovou pyramidu. Společně ji už za intenzivního denního horka v měknoucím sněhu oblezli zprava a 27.6.1970 v 17:00 stáli oba na vrcholu. Zdrželi se asi hodinu. Reinhold na chvíli sdělal palčáky a zmrzly mu na kost. Tak použil rezervní a ty zmrzlé nechal pod vrcholovými kameny jako důkaz úspěchu. Ale nebyl všem dnům konec. Günther byl velmi vyčerpaný a nouzový bivak nevyhnutelný. Noc přečkali ve skalách nad sedlem Merkl scharte, které ústí do Merklova žlabu. Günther měl halucinace a Reinholdovi bylo jasné, že sestup skalnatým žlabem by byl bez lana příliš riskantní.

Ráno ještě zahlédli dole ve žlabu Felixe Kuena (34) a Petera Scholze (26), kteří nakonec také uhnuli doprava a dolezli na vrchol. Ale Messnerové se rozhodli pro sestup Diamirskou stěnou, která vyhlížela lidštěji. Nicméně ji vůbec neznali. Reinhold šel první a přes séraky se dostali večer 28.6. ke skalám Mummeryho žebra. Noc byla jasná, svit měsíce a hvězd umožňoval pokračování v sestupu.

Ještě před úsvitem přešel Reinhold nebezpečné lavinové pole vlevo od žebra a dostal se pod stěnu do místa, kde stává BC pod Diamirskou stěnou. Konečně se napil z potoka. Po Güntherovi však nebylo ani památky. Reinhold jej celý den hledal, ale našel pouze v kuželi lavinového pole čerstvou vrstvu ledové tříště. To už padl opět soumrak, Reinhold ztrácel vědomí a měl halucinace. Ale na pokraji vysílení se ještě dostal k domorodcům do údolí Indu, kteří mu poskytli základní pomoc. Měl těžce omrzlé nohy a později mu muselo být amputováno 6 prstů.

Výstup měl veřejnou a soudní dohru mezi Messnerem a Herrligkofferem. Messner obvinil ostatní z neposkytnutí pomoci, což prezentoval i v knize Červená světlice na Nanga Parbatu. Spolulezci zase tvrdili, že Reinhold měl v úmyslu traverz osmitisícovky od začátku a jeho ambice vyústily v bratrovu smrt. Objevila se i tvrzení, že Reinhold poslal Günthera samotného zpět do Merklova žlabu. Tyto dohady vyvrátil až nález Güntherových ostatků v r. 2005 pod Diamirskou stěnou. Byly objeveny 3,5 km od stěny díky pohybu ledovce. Ale co přesně se tehdy stalo a kdo za co mohl se už nikdo nikdy nedozví. Soudní spor tehdy skončil pro Messnera zákazem zveřejňování obvinění.

Herrligkoffer tak zaznamenal úspěch ve všech třech parbatských stěnách, byť jen jako vedoucí výprav.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Günther Messner (1946 - 1970, †24) přelezl v 60. letech řadu výstupů v Alpách. K expedici na Nanga Parbat v r. 1970 se přidal až na poslední chvíli a tím zpečetil svůj osud. Na vrchol sice s bratrem Reinholdem dolezli po prvovýstupu Rupálskou stěnou, ale už tam byl Günther na pokraji sil. Při sestupu Diamirem na něj pravděpodobně spadl sérak. Jeho ostatky byly nalezeny až po 35 letech. Díky sporům a dohadům o průběhu výstupu proběhly genetické testy na Innsbrucké univerzitě a potvrdily, že Günther skutečně zahynul v Diamiru.

Günther a Reinhold Messnerovi ještě v dobrém rozmaru

Günther

Reinhold

Reinholdovy nohy po akci

1971

  Slováci tehdy ještě pod československou hlavičkou přijeli po dvou letech opět pod vedením Ivana Gálfyho a se stejným cílem - originální Buhlova cesta. Název tentokrát zněl II. tatranská expedícia Himálaje 1971. BC byl vztyčen shodou okolností také 18.5. Během 14 dní se podařilo vybudovat C5 v 6.950 m, ale pak se na 3 týdny zhoršilo počasí. Zlepšení nastalo až 6.7., pouhých 9 dní před vypršením povolení. Následovala rychlá akce, v C6 v 7.600 m se v menším stanu nakonec přes noc tísnili 4 horolezci bez spacáků. Na jídlo nebylo ani pomyšlení. 11.7. brzy ráno vyrazili. Postupně odpadl Milan Kriššák (27) a Ľudovít Záhoranský (32), ale Michal Orolin (27) a Ivan Fiala (29) to krátce po poledni dotáhli až na vrchol. Zdrželi se asi hodinu a v 18:00 dorazili zpět do C6. Dalšího dne zahájili úspěšný sestup do BC. Stanuli tak jako první horolezci z bývalého východního bloku na vrcholu osmitisícovky. A zároveň byli i prvními negermánskými živly na Nanga Parbat, pomineme-li u bratrů Messnerů část italské krve.

Michal Orolin (1943, 80) byl leteckým mechanikem, ale horolezectví jej bavilo víc. Samozřejmě oblezl Tatry, v Alpách pak Walkerův pilíř na Grandes Jorasses nebo Frenejský pilíř na Mont Blanc. V Patagónii vylezl na legendární Fitz Roy (3.405 m) a na Aljašce na Mt. Mc Kinley (6.190 m). V r. 1971 zopakoval s Ivanem Fialou cestu Hermanna Buhla na Nanga Parbat, stáli tehdy jako první horolezci z východního bloku na osmitisícovce. Pak se zúčastnil ještě dvou expedic na Makalu v r. 1973 a 1976. Při té druhé dosáhl výšky 8.300 m, výš jej nepustila trombóza v noze. V r. 1984 pokoušel Everest, ale trombóza se mu obnovila a přežil se štěstím. V 90. letech se dal na podnikání a založil firmu zaměřenou na přepravy těžkých břemen a leteckou školu. V neposlední řadě má i několik prvovýstupů na moravském Rabštejně.

Ivan Fiala (1941 - 2018, †76) lezl snad ve všech pohořích na světě. Za zmínku stojí Mt. McKinley (6.190 m) na Aljašce nebo Huascarán (6.767 m) a Aconcagua (6.959 m) v Andách. V r. 1971 zdolal Nanga Parbat a pak se zúčastnil dvou výprav na Makalu (1973, 1976). Při té druhé vylezl na jižní vrchol (8.010 m). Byl vedoucím výpravy na Everest v r. 1988, kde po výstupu obtížnou JZ stěnou zahynuli 4 slovenští horolezci. To jej přimělo ukončit lezeckou kariéru. Měl 2 děti, dcera Zuzana je docela známou herečkou.

Ivan Fiala na vrcholu

Michal Orolin na vrcholu

Michal Orolin na vrcholu

Fiala, Gálfy a Orolin ověnčeni úspěchem

1975

  Obsedantní Herrligkoffer se opět vypravil s Němci pod Rupálskou stěnu s novinkou - zdolat vrchol třemi různými cestami naráz. První skupina útočila ramenem vedoucím na západní hřeben. Tuto možnost objevil už Kinshofer v r. 1963, podle něj nese název Kinshoferovo žebro. Hlavní tým lezl JV pilířem středem stěny (vylezeném až v r. 1985 polskou expedicí) a třetí jednotka se snažila prostoupit cestu na východní hřeben někde v oblasti pod Rakhiot Peak. Nakonec neuspěl nikdo, hlavně díky špatnému počasí a naustálému sněžení. Nejvýše se dostala první skupina, do 7.550 m. Na JV pilíři Němci skončili v 6.500 m.

1976

Rakušané napodobili Němce z předchozího roku a postupovali Kinshoferovým žebrem. Jejich sporá výprava čítala 4 horolezce a 1 lékaře. Hned nad C1 v 5.050 m narazili na nebezpečný úsek ohrožovaný padajícím kamením, které jim zničilo i několik fixních lan. C3 založili těsně pod sedlem západního hřebene v 6.900 m. Pak ale přišlo delší období špatného počasí s přívaly nového sněhu a museli rychle sestoupit.

Následně se do výškových táborů prodírali čerstvými závějemi. Stany nebyly ani vidět a byly poškozené. Odkladiště materiálu se spacáky, kyslíkem, plynem atd. ani nenašli. Po hřebeni dolezli do 7.400 m a zde založili C4. Skály na hřebeni se zdály neschůdné a tak přelezli do Diamirské stěny. Traverzovali strmými sněhovými srázy, ale vrchol byl pořád daleko. V 7.700 m vykopali dvě sněhové jeskyně a přenocovali. Na rozdíl od bratrů Messnerů, kteří nedaleko odtud také přečkali noc, měli spacáky. Ráno byla jasná obloha, ale silný vítr. Ten se utišil až po obědě a mohli pokračovat. Nad sedlem Merkl scharte je čekal kombinovaný skalnatě-ledový úsek. Postup se zpomalil a před setměním se rozhodli v 8.020 m pro další bivak. Ráno se cítili překvapivě při síle a počasí bylo pěkné. Za hodinu dolezl kompletní tým ve složení Hanns Schell (38), Robert Schauer (22), Siegfried Gimpel a Hilmar Sturm (37) na vrchol. Stalo se tak 11.8.1976.

Sestup se nakonec proměnil v martyrium, trval 5 dní a horolezci museli strávit celkem 5 nocí nad 7.000 m. Prvovýstup dlouhou trasou s tak malým týmem byl považovaný za velký úspěch. Cesta dostala název Schellova podle vedoucího výpravy.

Hanns Schell (1938, 85) podle svých vlastních slov vylezl na 5.000 hor. Začal samozřejmě v Alpách a v r. 1964 se poprvé podíval do Himálaje. Na osmitisícovkách zaznamenal 13 pokusů, úspěšný byl ve 4 případech: Gašerbrum I (1975), Nanga Parbat (1976), Gašerbrum II (1979) a Šiša Pangma (1985). Procestoval i jiné kontinenty a vylezl mj. i na Aconcaguu (6.961 m), Mt. McKinley (6.190 m) a Mt. Logan (5.959 m). Jeho otec byl spolumajitelem železářské firmy. Hanns jeho podíl v 60. letech převzal a dlouhá léta firmu úspěšně rozšiřoval. Stejně jako kolektiv svých dětí, má jich 6, kupodivu všechny se stejnou manželkou. Jako koníček sbírá klíče a zámky, jeho sbírka je údajně největší na světě.

Robert Schauer (1953, 70) trpěl v dětství bronchitidou a onemocněními plic, ale to jej od horolezectví neodradilo. Vylezl na pět osmitísícovek: Gašerbrum I (1975), Nanga Parbat (1976), Everest 3x (1978, 1996, 2004), Makalu (1981) a Broad Peak (1984). V r. 1985 přelezli s Polákem Kurtykou jako první 2.500 m vysokou západní stěnu Gašerbrumu IV (7.932 m) v alpském stylu. Na vrchol už jim nezbyly síly a sestoupili SZ hřebenem. Schauer se živil jako kameraman z horolezeckého prostředí a založil i festival lezeckých filmů v Grazu.

Hilmar Sturm (1939 - 1982, †42) vylezl na Nanga Parbat (1976) a Gašerbrum II (1979). Na kontě měl i Čogolisu (7.655 m), Mt. McKinley (6.190 m) nebo Kilimandžáro (5.895 m). 2 týdny před expedicí na K2 v r. 1982 sjížděl na lyžích alpský Grossvenediger, spadl do trhliny a utopil se v proudu, který jí protékal.

Hanns Schell

Robert Schauer

Tábor ve stěně

Poslední hřeben

Österreichové na vrcholu

1978

Slováci pod československou vlajkou překvapili prvovýstupem na dosud nezlezený severní vrchol (7.816 m). Pod vedením Mariána Šajnohy (38) postavili 4.6. BC. Natáhli 2 km fixních lan, ale část z nich byla zničena, protože ve spodních pasážích neustále hrozilo padající kamení. To jim zlikvidovalo i celý C3. I přesto vznikl C4 v 6.450 m. První vrcholový útok nevyšel kvůli nedostatečné aklimatizaci. Po dalším týdnu se v C4 shromáždili Andrej Belica (49), Jozef Just (23) a bratři Juraj a Marián Zaťkovi. 3.7. ve 2:00 vyrazili. Museli zdolávat strmé sněhové svahy o sklonu až 60°. Přelezli 1.000 m převýšení a založili provizorní C5. Ten opustili 4.7.1978 v 1:30 a v 8:00 všichni stanuli na severním vrcholu.

Josef Just (1955 - 1988, †33) vystudoval fakultu tělesné výchovy se zaměřením na horolezectví a pracoval jako metodik v TJ Iames Bratislava. Měl na kontě asi 200 výstupů v Tatrách včetně zimního přechodu hlavního hřebene v r. 1974. V r. 1978 vylezl prvovýstupem Diamirskou stěnou na severní vrchol Nanga Parbat (7.816 m). Následovaly expedice na Kančendžengu (1981) a Everest (1984), na vrchol se ale podívali jiní. V r. 1988 po výstupu na Everest obtížnou JZ stěnou alpským stylem se při sestupu zhoršilo počasí a Just ve vánici společně s dalšími třemi spolulezci navždy zmizel. Byl ženatý a měl 2 děti.

Po prvovýstupu na severní vrchol Nanga Parbat (1978): Martin a Juraj Zaťkovi, Josef Just a Andrej Belica

Ital Reinhold Messner (33) přijel koncem července pod Diamirskou stěnu. Začátkem května téhož roku vylezli s Peterem Habelerem jako první na Everest bez kyslíku a nyní se Reinhold rozhodl sám zdolat kopec, který mu vzal bratra. Byl to už jeho druhý pokus o sólo, první v r. 1973 skončil neúspěšně v 6.000 m.

Jeho bágl měl 15 kg a měl v něm jen to nejnutnější. Poprvé bivakoval 6.8. pod stěnou ve 4.800 m a v 5:00 ráno se vydal po ledovci vpravo od spádnice vrcholu do míst, kde hrozí pády lavin a séraků. Jeho tempo bylo ohromující, v 11:00 už stavěl stan v 6.400 m. A stáli při něm všichni svatí, protože následující ráno po 5 hodině horou otřáslo zemětřesení, které způsobilo mohutné laviny, naštěstí už pod jeho bivakem. Zpozdit se o den, je z něj mastný flek. Teď ale vystoupal o dalších 1.000 m výš a stan postavil v 7.400 m. Měl lehčí halucinace, ale vše zvládl. 9.8. v 7:00 vyrazil nalehko k vrcholu. Musel se prodírat hlubokým sněhem a poté i skalním či mixovým terénem. Počasí se lehce zhoršilo, ale i přesto dolezl v 16:00 na vrchol. Údolí bylo zahaleno mraky, ale ve výškách ještě stále svítilo slunce. Na nejvyšším bodě se zdržel hodinu a poté sestoupil ke stanu. To už bylo zamračeno i nahoře.

Celý následující den byly sněhové bouře a mlha a jakýkoliv pokus o sestup byl vyloučený. 11.8. se počasí o něco zlepšilo a tak vsadil vše na jednu kartu. Stan i se vším vybavením nechal na místě a jen nalehko vyrazil v 5:00 k sestupu na jeden zátah. Zvolil trasu kolem Mummeryho žebra, protože spodek výstupové cesty zametly laviny. Terén byl místy tak strmý, že musel lézt čelem ke stěně. Už před polednem však dorazil pod stěnu zhruba k místu prvního bivaku. Byl tak vysílený, že skoro ztrácel vědomí. Dva následující dny prospal, ale v BC už o něj bylo postaráno. Podařil se mu první sólovýstup na osmitisícovku vůbec.

Messner na vrchlu, vlevo Stříbrné sedlo

  Rakušané přelezli variantu Kinshoferovy cesty, ve které se vyhnuli Becinské štěrbině a následujícímu nepříjemnému hřebeni. Pokračovali sněhovým platem až ke spádnici vrcholu a od 7.500 m lezli strmým žlabem. Tato varianta se ukázala jako značně jednodušší než původní Kinshofer a dnes je z ní Normálka. 23.8.1978 stáli na vrcholu Rudolf Wurzer, Wilhelm Bauer a Reinhard Streif, o 5 dní později je následovali Alfred Imitzer a Alois Indrich.

1979

  Francouzi se jako první pokusili přelézt hřeben Mazeno, zřejmě nejdelší na osmitisícovkách. Měří vzdušnou čarou 8 km, což v reálu znamená asi 12 km chůze a lezení. Končí v sedle Mazeno gap (6.940 m) a to ještě zdaleka není vrchol. Zde jen začíná další, JZ hřeben. Francouzi zdolali pouze první z vrcholků hřebene, pak museli díky špatnému počasí expedici odpískat.

1981

  Holanďané nastoupili na Schellovu cestu a vytvořili novou variantu. Ze sedla, oddělujícího Diamir a Rupál nesestoupili tak nízko a pokračovali výše v Diamiru. Těžký a dosud nezdolaný hřeben však oblezli také. Na vrcholu stál 5.8.1981 pouze jediný Niederland - Ronald Naar (26).

Ronald Naar (1955 - 2011, †56) je asi nejznámějším holandským horolezcem. Jako první Holanďan vylezl asi 20 severek v Alpách mj. Eiger, Matterhorn i Grandes Jorasses. V Himálaji zdolal Nanga Parbat (1981), Everest (1992) a K2 (1995). Taktéž zkompletoval Korunu planety, nejvyšší hory všech světadílů. Hodně si vybíral exotické lokace, lezl i v Surinamu, Ugandě, Bhútánu nebo v Grónsku. Vystudoval matematiku, což u horolezců není úplně obvyklé. Napsal i několik horolezeckých knih. Byl ale také obviněn z neetického jednání, když při expedici na Everest se spolulezci údajně nepomohli Indovi, který umíral 30 m od jejich stanu. A vynořily se i pochybnosti, zda skutečně dolezl na Nanga Parbat. Spor se táhl roky, ale bez prokazatelného výsledku. Naar zemřel na Čo Oju v r. 2011 v 6.800 m. Dostala ho pravděpodobně výšková nemoc, nepomohl ani pokus o rychlý sestup.

Holandská expedice, Naar sedící uprostřed

  Italové se pustili do Kinshoferovy cesty v Diamiru a také vytvořili novou variantu. Na vrcholu stáli 19.8.1981 Alessandro Fassi, Luigi Rota a Gianbattista Scanabessi.

1982

  Němci pod vedením koho jiného než Herrligkoffera atakovali JV pilíř v Rupálu, podobně jako v r. 1975. Hostující Švýcar Ueli Bühler vylezl po sólobivaku na jižní vrchol (8.042 m), kde pilíř končí. Na hlavní vrchol mu už ale nezbylo sil. Sestoupil na pokraji vyčerpání s halucinacemi a těžkými omrzlinami. Vrtulníkem jej přepravili do nemocnice, kde musel absolvovat četné amputace prstů na rukou i nohou.

1984

  Francouzka Liliane Barrardová (35) se stala první ženou na vrcholu. Stanula na něm 27.6.1984 se svým manželem Mauricem Barrardem (41). Lezli Kinshoferem, tedy Normálkou.

Liliane Barrard (1948 - 1986, †37) a Maurice Barrard (1942 - 1986, †43) se potkali při lezení v Jižní Americe a už se od sebe nehnuli. Společně vylezli na Gašerbrum II (1982) a Nanga Parbat (1984), na Makalu skončili těsně pod vrcholem. V r. 1986 vylezli na K2, ale při sestupu se zhoršilo počasí, v mlze zabloudili a zřítili se ze srázů. Tělo Liliane bylo nalezeno o několik měsíců později v 5.330 m, Mauricovo až v r. 1998.

Wanda Rutkiewiczová, Jerzy Kukuczka, Liliane Barrardová, Maurice Barrard pod K2 v r. 1986

1985

Poláci se dvěma Mexičany v sestavě dokončili německý projekt JV pilíře v Rupálské stěně z let 1975 a 1982. Pilíř je ve spodních pasážích skalnatý, později sněhový. Průměrný sklon má 45°, ale jsou tu i úseky 50° - 60°. Obtížnost skal je II-III, místy IV. Jeho první polovina je stále ohrožována padajícími kameny a lavinami. C1 vznikl v 4.800 m, C2 v 5.330 m a až C3 v relativně bezpečném místě v 6.200 m. Mezitím zachytila lavina Andrzeje Samilewicze poblíž C1, ale zraněný vyvázl. Pak i C1 zametla lavina, naštěstí v něm nikdo nebyl, ale škody na materiálu byly značné. Poláci lezli do C3 jen večer nebo v noci, kdy bylo lavinové nebezpečí menší.

C4 postavili v 7.400 m. O pár dní později však lavina zabila Piotra Kalmuse poblíž C2. Pro všechny to byl šok, ale nakonec se 6 horolezců rozhodlo pokračovat. Zásoby v táborech však nestačily pro vrcholový útok v takovém počtu. Nakonec po debatách sestoupili Mikolaj Czyzewski a Andrzej Samolewicz. Zbylá čtveřice Jerzy Kukuczka (37), Andrzej Heinrich (47), Sławomir Łobodziński (37) a Mexičan Carlos Carsolio (22) založila C5 v 7.600 m. Jídlo měli tak akorát na improvizovanou večeři, na další dny už ne.

Přesto 12.7. všichni vyrazili časně ráno k vrcholu. Terén byl strmý a obtížný, museli se neustále jistit, což postup zpomalovalo. Ve 13:00 byli stále 200 m pod vrcholem. Odpoledne se strhla bouře a museli vykopat záhrab pro nouzový bivak. Po mrazivé noci pomalu postupovali teď už mírnějším svahem a 13.7.1985 ve 13:00 byli všichni čtyři na vrcholu. Do C5 dorazili až za tmy, roztavili sníh, ale hladovka pokračovala. Následujícího dne sestoupili do C4, ale ani tady nenašli nic. Postoupili do C3, ale na ten spadl sérak a pohřbil jej. Tak alespoň vykopali zbytky dvou stanů pro improvizovaný nocleh. Ještě v noci 15.7. zahájili sestup, mráz snižuje riziko pádu kamení a lavin. I tak je několik kamenů zasáhlo. Přesto se vyhladovělí a zcela vyčerpaní dokázali dostat do BC.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Zygmunt Heinrich (1937 - 1989, †51), zvaný Zyga, patřil ke špičce. Vylezl na obtížné pákistánské sedmičky Kunjang Kiš (7.852 m) a Mašerbrum (7.821 m). Osmitisícovky zaznamenal 4: Kančendžengu (1978, prvovýstup na centrální vrchol), Lhotse (1979), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup) a Nanga Parbat (1985, prvovýstup). Zahynul v r. 1989 na Everestu. Při sestupu ze sedla Lho La na západním hřebeni jej s dalšími 5 spolulezci zasáhla lavina. Přežil jedniný, Andrzej Marciniak.

Sławomir Łobodziński (1948, 75) vylezl na Nanga Parbat (1985), Broad Peak (1986), Čo Oju (1987) a kromě toho na pákistánskou Batura Sar (1988, 7.795 m). Věnoval se i potápění či lyžování, sjel např. Elbrus. Vystudoval elektroinženýrství ve Varšavě a Technologickou Univerzitu v Curychu. Má doktorát z Univerzity ve Vídni a je čestným profesorem několika dalších univerzit. Zabývá se využitím technologií v medicíně a umělou inteligencí. Vydal množství publikací v několika jazycích.

Carlos Carsolio (1962, 61) se stal mexickou pýchou. Jako čtvrtý člověk na světě po Messnerovi, Kukuczkovi a Loretanovi totiž dokončil Korunu Himálaje. Ve věku pouhých 33 let a po 11 letech snažení (1985-1996). Umělý kyslík použil pouze na Makalu a na 6 osmiček vylezl sólo. O Manáslu se neúspěšně pokoušel už v r. 1986 s polskou expedicí. Tehdy silně omrzl a málem přišel o některé prsty na nohou i rukou. Horu odložil jako zlatý hřeb až na konec. Po 10 letech se vrátil a úspěšně završil svou himálajskou misi. Dnes pracuje jako horský vůdce a učitel paraglidingu. Vzal si mexickou horolezkyni Elsu Ávila, zplodili 2 děti, pak se rozvedli a s další partnerkou má Carsolio opět 2 potomky.

Kukuczka a Łobodziński

Heinrich, Kukuczka a Łobodziński ve výškovém táboře

Kukuczka v mixových srázech

Carsolio leze, Kukuczka a Heinrich čekají na převěji		Andrzej Heinrich
		Carlos Carsolio

  Polky zorganizovaly ženský výstup Kinshoferovou cestou v Diamiru. Anna Czerwińská (36), Krystyna Palmowská (36) a Wanda Rutkiewiczová (42) dolezly na vrchol 15.7.1985, o pouhé dva dny později než Kukuczka a spol.

Wanda Rutkiewiczová (1943 - 1992, †49) byla nejznámější horolezkyní své doby. Vylezla na Pik Lenina (7.134 m), Noshaq (7.492 m) a severku Eigeru. V Himálaji zazmamenala prvovýstup na Gašerbrum III (7.946 m, 1975) a hlavně 8 osmiček: Everest (1978, třetí žena a první Polák na vrcholu), Nanga Parbat (1985), K2 (1986, první žena na vrcholu), Šiša Pangmu (1987), Gašerbrum II (1989), Gašerbrum I (1990), Čo Oju (1991) a Annapurnu (1991). Měla v plánu Korunu Himálaje, ale pak se jí postavila do cesty Kančendženga. Naposledy byla spatřena, jak bloudí SZ stěnou na pokraji vyčerpání. Její tělo se nikdy nenašlo. Byla elektroinženýrkou a napsala několik knih s lezeckou tématikou.

1988

  Poláci poprvé zaparkovali pod Nanga Parbat v zimě. 12-členné výpravě velel Maciej Berbeka (34). Nejprve zkusili štěstí v Rupálu na JV pilíři, pak se přesunuli do Diamiru a lezli Mummeryho žebrem. Dostali se do výšky 6.800 m.

1990

  Ital Hans Kammerlander (33) a Švýcar Diego Wellig (28) vylezli na vrchol 1.7.1990 Kinshoferovou cestou v Diamiru a poté zpod severního vrcholu sjeli na lyžích. Některé skalnaté úseky museli slanit nebo slézt.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).

Diego Wellig (1961, 62) zkompletoval v r. 2002 jako první Švýcar Korunu Země, nejvyšší hory všech kontinentů. V Himálaji vylezl na Braod Peak (1986), Šiša Pangmu (1985), Gašerbrum II (1988), Nanga Parbat (1990, severní vrchol 8.070 m) a 2x na Everest (2002, 2012). Živí se jako horský vůdce a lyžařský instruktor. Byl snad ve všech pohořích světa.

1991

Rakušané pod vedením Petera Wörgottera se poprvé pokoušeli zlézt levou (severní) část Diamiru a zároveň ji sjet dolů na lyžích. Trasa vede přes ledovcová plata k severnímu vrcholu a pak se napojuje na Kinshoferovu cestu. 11.7.1991 dolezl Herbert Rainer do 7.400 m, další postup zastavil hluboký sníh.

1992

  Češi Josef Rakoncaj (41) a Josef Nežerka (37) přijeli s malou expedicí pod Kinshoferovu cestu v Diamiru. Přelezli obtížné pasáže ve spodní části a když stoupali k místu posledního tábora, potkali tři sestupující Korejce. Jeden byl po lehčí mrtvici, částečně ochrnutý a lezl po čtyřech. Spolulezci jej vedli na laně jako pejska, ale jiná možnost nebyla. Češi s nimi uskutečnili výměnný obchod, za využití korejských stanů a zásob v 7.400 m jim poskytli svoje. Korejcům to možná zachránilo život, sestupovali jen polehku.

4.7.1992 brzy ráno vyrazili Nežerka s Rakoncajem z korejského tábora. Směřovali k centrálnímu žlabu vrcholové stěny. Prodrali se hlubokým sněhem ve strmém žlabu a ve 14:00 dolezli jako první Češi na vrchol. Slováci už tu čest měli v r. 1971.

Josef Rakoncaj (1951, 73) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Josef Nežerka (1954, 69) hodně lezl na pískovcích. Dvakrát zdolal Khan Tengri (6.995 m) a dále Pik Pobědy (7.439 m), Fitz Roy (3.461 m) a McKinley (6.190 m). V Himálaji vystoupil na Annapurnu (1988, prvovýstup), Nanga Parbat (1992), Mount Everest (1996, napotřetí, s kyslíkem) a Gašerbrum I (2007). Na Nanga Parbat stáli s Josefem Rakoncajem jako první Češi. Neúspěšné pokusy zaznamenal na Dhaulágirí, Makalu a Broad Peaku. Známý je jeho výrok 'Všechny filmy o horolezcích jsou trapné!', je stavební inženýr a má 3 syny.

Josef Rakoncaj

Josef Nežerka

  Britové spolu s Rusy zkusili hřeben Mazeno. V sestavě byl i téměř legendární Doug Scott. Přelezli první tři vrcholy na hřebeni a dosáhli výšky 7.000 m.

1993

  Britové Doug Scott (52) a Richard Cowper (52) a Polák Wojciech Kurtyka (45) opět zakotvili pod hřebenem Mazeno. Při aklimatizačním výstupu na dosud nezlezenou věž poblíž (5.700 m) se utrhla menší lavina a vláčela Scotta 350 m po svahu. Jako zázrakem přežil, ale měl těžce poraněnou nohu, což expedici ukončilo.

1995

Japonci vylezli novou cestu na Rakhiotské straně hory. Ke Stříbrnému platu zamířili oproti prvovýstupu z r. 1953 přímější cestou přes pilíř. BC založili 10.6. v 4.500 m a C1 v 5.300 m na úpatí pilíře. Žulové skály ve spodních partiích dosahovaly obtížnosti IV a hrozily padající kameny. Oblezli doleva skalní převis a nad ním založili C2 v 5.900 m. Celou tasu až sem zafixovali. Následovala 300 metrová ledová věž se sklonem až 70°. Nad ní byl už terén mírnější, jenže se zase museli brodit hlubokým sněhem. C3 postavili v 6.700 m, ale pak je počasí donutilo ustoupit až do BC a na pořadu dne bylo ukončení expedice.

Nakonec se rozhodli ještě pro jeden pokus. Nad C3 se dostali až pod východní vrchol (Silbersacken). Skály zde údajně dosahovaly až obtížnosti V a bylo nutné lézt i bez rukavic. Po 400 metrovém strmém sněhovém svahu se dostali až na Stříbrné plató a v 7.350 m postavili C4. Původně jich mělo jít na vrchol 6, ale pak vykrystalizovali jen Hiroshi Sakai, Takeshi Akiyama a Yukio Yabe. Poprvé vyrazili 22.7. ve 2:30, ale brzy se vrátili kvůli zimě a začínajícím omrzlinám.

O den později však byli nezdolní Japonci na nohou opět a pokračovali Buhlovou cestou. Jako mnozí před nimi podcenili vzdálenost a výšku, ale na vrchol přesto dolezli. Jenže bylo už 17:15 a soumrak na krku. Při sestupu nouzově bivakovali v 7.700 m. Další den sněžilo, ale podařilo se jim prodrat do C4, po 39 hodinách od okamžiku, kdy jej opustili. Viditelnost byla mizivá a podmínky špatné. Sestup jim trval celkem 4 dny, nakonec se však 28.7. dostali s velkým štěstím do BC.

  Britové Doug Scott (54), Rick Allen (41) a Sandy Allan (38), Australan Andrew Lock (31) a Polák Wojciech Kurtyka (47) opět nahrčeli pod hřeben Mazeno. Scott brzy odpadl kvůli bolestem v koleni, Allan jej brzy následoval díky výškové nemoci a ostatní tři dolezli na třetí vrcholek na hřebeni. Tam expedice skončila.

1996

  Polák Krzysztof Wielicki (46), himálajské torpédo, vylezl sólo Kinshoferovu cestu a stal se pátým člověkem po Messnerovi, Kukuczkovi, Loretanovi a Carsoliovi s Korunou Himálaje. Lezl nepřetržitě skoro 48 hodin, na vrcholu stál 1.9.1996. A poté sestoupil na jeden zátah až do BC v 5.800 m. Aklimatizaci měl dobrou, pouhých 21 předtím stál na K2.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

V prvním bivaku

Krzysztof Wielicki

Po sestupu z Diamiru, vzadu severní vrchol

  Poláci pod vedením ledového mužika Andrzeja Zawady (68) přijeli na další zimní pokus Kinshoferovou cestou v Diamiru. Zbigniew Trzmiel a Krzysztof Pankiewicz se dostali 11.2.1997 až do 7.850 m, ale omrzliny je výš nepustily. Z BC museli být eskortováni vrtulníkem do nemocnice.

Andrzej Zawada (1928 - 2000, †72) byl inženýrem sesismologem a zároveň zapáleným horolezcem. Proslul jako pionýr zimního lezení a organizátor řady expedic. V r. 1959 vedl první zimní přechod Hlavního tatranského hřebene, který trval 19 dní. V Himálaji organizoval polské expedice při prvním zimním výstupu na Everest (1980), na Čo Oju (1985, dosud jediná nová cesta přelezená v zimě) nebo na Lhotse (1988). Je známý jeho výrok 'řekni mi, co jsi dělal v zimě v Tatrách a já ti řeknu, jaký jsi horolezec.' Zawada se minul druhem, původně měl být lední medvěd. Zemřel ve Varšavě na rakovinu slinivky.

2000

  Italové v čele s 56-letým nestorem Reinholdem Messnerem lezli levou částí Diamiru a navázali na rakouský pokus z r. 1991. Dostali se do 7.500 m, až do míst, kde protli Slovenskou trasu na severní vrchol z r. 1978. Pak je donutil ustoupit hluboký sníh.

2003

Francouz Jean-Christophe Lafaille (38) vylezl novou cestu po pilíři vlevo od Kinshoferovy cesty. Do BC v 4.100 m dorazil 5.6. Napřed zkoušel Kinshofera s Američanem Edem Viestursem (44), ale po několika dnech špatného počasí to vzdal a nalezl s Italem Simonem Morem (35) do nové cesty. Asi v polovině stěny uhnuli doprava a po traverzu se napojili na Kinshoferovu cestu. Tady v C3 v 7.000 m potkali Viesturse, postupujícího Kinshoferem. Společně dalšího dne postoupili do C4 v 7.400 m. 24.6.2003 se Moro necítil dobře a k vrcholu vyrazili jen Lafaille s Viestursem. Na nejvyšší bod došli v 11:45. Lafaille už měsíc předtím vylezl na Dhaulágirí.

Jean-Christophe Lafaille (1965 - 2006, †40) vylezl v letech 1993-2004 na 11 osmiček, často novými cestami nebo sólo. Chyběly mu pouze Everest, Kančendženga a Makalu. Annapurna se mu podařila až napočtvrté. Při prvním pokusu o novou cestu jižní stěnou zahynul jeho spolulezec Pierre Béghin a Lafaille vyvázl se zraněními. V roce 1995 se marně pokoušel sólo o britskou cestu jižní stěnou, o 3 roky později zkusil totéž jako člen mezinárodní expedice. Až v r. 2002 se mu zadařilo východním hřebenem. Co těsně nedokázala Annapurna, podařilo se Makalu, kde Lafaille beze stopy zmizel během zimního sólovýstupu v r. 2006. Měl ženu a dvě děti.

Simone Moro (1967, 56) je ledový mužik, v zimě vystoupil na Šiša Pangmu (2005), Makalu (2009), Gašerbrum II (2011) a Nanga Parbat (2016). Dále má na kontě Lhotse (1997), Everest (2000), Čo Oju (2002) a Broad Peak (2003). Na Everestu byl celkem 4x. Kromě toho vylezl na spoustu dalších hor po celém světě (Vinson Massif, Aconcagua atd.) Původně byl knihovníkem, pak trenérem plavání a posléze trenérem horolezectví a vůdcem. Taktéž pilotuje vrtulník a dělá záchranáře, i v Himálaji. Od r. 2005 funguje v Nepálu škola pro 400 šerpských dětí, kterou projektoval a financoval. Moroň je taková tlama, že mohl být jen horolezcem nebo úchylákem v hororech.

Ed Viesturs (1959, 64) je prvním a zatím jediným Američanem s Korunou Himálaje (1989-2005). Celkem má na kontě už 21 výstupů na osmitisícovky, 7x byl na Everestu a 2x na Čo Oju. Lezl vždy bez kyslíku. Vzděláním je veterinář, ale živí se jako horský vůdce. Vyznává heslo 'Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů povinnost.' Zatím se mu to daří.

Jean-Christophe Lafaille

Simone Moro

Ed Viesturs

2004

  Američané Doug Chabot (56) a Steve Swenson (50) poprvé přelezli hřeben Mazeno až do sedla, kde se napojili na Schellovu cestu. Přelez jim trval 5 dní. Vyčerpání a zhoršující se počasí jim ale zabránilo pokračovat na vrchol. Sestoupili proto Schellovou cestou 18.8. do BC. Další plán byl vylézt alespoň Schellovu cestu až na vrchol, ale k tomu už nedošlo. Jejich kolegové Steve House a Bruce Miller mezitím zkoušeli novou cestu na centrálním pilíři Rupálské stěny a zkušenosti se velmi hodily o rok později.

Steve Swenson (1954, 70) se zúčastnil 15 himálajských expedic. Vylezl bez kyslíku na K2 (1990) a na Everest (1994). Za výstup na Sasser Kangri II (7.500 m), tehdy druhý nejvyšší nezlezený vrchol, dostal lezeckého Oscara Piolet d’Or. O lezení v Karákoramu napsal knihu. Živí se jako poradce v oblasti vodních zdrojů.

Doug Chabot a Steve Swenson po sestupu

2005

  Češi Radek Jaroš (41) a Petr Miska Mašek (35) lezli Kinshoferovu cestu v Diamiru. Na vrcholu nakonec stanul 28.6.2005 pouze Jaroš, jako třetí Čech. Miska se dokázal otočit pouhých 200 m pod vrcholem.

Radek Jaroš (1964, 59) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Petr Miska Mašek (1970, 54) hrával hokej, ale ještě v pubertě přešaltroval na horolezectví. Nicméně hokejová figura mu zůstala. Vylezl na tři osmičky: Broad Peak (2003), Šišu Pangmu (2004) a Gašerbrum II (2010). Neúspěšně se pokoušel o Dhaulágirí, Čo Oju, Nanga Parbat a dvakrát o K2.

Radek Jaroš

Petr Miska Mašek

Tomaž Humar

  Slovinec Tomaž Humar (36) se pokusil sólo o novou cestu v Rupálské stěně. Dostal se do necelých 6.500 m, když se zhoršilo počasí a byl přinucen k ústupu. Podařilo se mu však sestoupit pouze do 6.000 m, kde zůstal 6 dní v ledové jeskyni. Zde byl alespoň částečně chráněn před lavinami a bouřkami. Další sestup byl téměř vyloučený. Nakonec Humara vysvobodil 10.8. pákistánský armádní vrtulník při riskantní akci vzhledem k nadmořské výšce.

Tomaž Humar (1969 - 2009, †40) měl na kontě spoustu výstupů po celé zeměkouli. Většinou lezl sám a neotřelými cestami. V r. 1996 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za výstup na Ama Dablam. Z osmitisícovek stanul na Annapurně (1995) a Šiša Pangmě (2002). Kromě toho zaznamenal Nuptse (západní vrchol 7.732 m), Pumori (7.138), Baruntse (7.152 m) a výhcodní vrchol Annapurny (8.026 m). V r. 2009 po sólovýstupu na Langtang Lirung (7.227 m) v Nepálu při sestupu spadl a o den později vážným zraněním podlehl.

  Jihokorejci zopakovali Messnerovu cestu Rupálskou stěnou. Výprava nejprve skoro celou trasu zafixovala a 13.6. ve 22:30 vyrazili Kim Chang-ho a Lee Hyun-jo z C4 (7.125 m) k vrcholu. Toho dosáhli o den později ve 23:00 po úmorných 24 hodinách lezení. Byla tma a nemohli pořídit žádné průkazné fotografie, proto na místě zanechali alespoň lano a vlajku se sponzorským logem. Pak objevili malou krabičku s letitým vzkazem od Messnera a vzali ji s sebou. Vzápětí zahájili sestup Diamirskou stěnou. Ve střední části je zachytila menší lavina a 50 m je vláčela po svahu. Dokázali se vyprostit a v 7.100 m narazili na opuštěný stan jiné expedice. Pokušení bylo silné, ale tušili, že kdyby teď usnuli, už by se neprobudili. Měli halucinace, ale nakonec došli až do BC pod Diamirem, po 68 hodinách od startu z C4.

Messner později potvrdil pravost krabičky a úspěšný výstup. Celá expedice trvala 109 dní.

Američané Vince Anderson (35) a Steve House (35) přelezli alpským stylem centrální pilíř Rupálské stěny a postarali se tak o jeden z nejhodnotnějších himálajských výstupů vůbec. Po 3 týdnech aklimatizace předpověď slibovala stabilní počasí. 1.9. vyrazili a první noc strávili v 5.000 m. Respektive pár hodin, o půlnoci už byli zase na cestě, protože noční mráz alespoň trochu chrání před padajícím kamením. Prvolezec měl 10 kg batoh, druhý 18 kg. Zde už byly obtíže ale takové, že bylo někdy nutné lézt bez batohu a ten pak vytáhnout nahoru. Druhý bivak proběhl v 5.400 m. Po dalších 20 hodinách lezení ve skalách a sněhových srázech o sklonu až 60° našli místo pro třetí bivak v 6.000 m až skoro o půlnoci.

Odtud už nebylo možné slanit ani bezpečně sestoupit, museli jen nahoru. 4.9. v 10:00 byli opět v akci. Po čtvrtém bivaku dolezli 5.9. až do 7.400 m, odtud už bylo možné sestoupit Messnerovou resp. Merkelovou cestou. Stan nechali postavený a 6.9.2005 po půlnoci vyrazili k vrcholu. 60 metrů hlubokým sněhem jim zabralo 2:30 hod. Pak se sníh zlepšil, ale zase vyšlo slunce a bylo takové horko, že lezli jen v tričku s krátkým a bez rukavic. Vyčerpání bylo takové, že Anderson usnul 30 m pod vrcholem. Ale v 16:30 to dokázali.
Při sestupu měli halucinace a problémy se udržet vůbec na nohou. Ke stanu v 7.400 m dorazili až v noci při čelovkách. Při posledním slanění se jim zaseklo lano a museli pro něj znovu vylézt, což vždy potěší. Další den je probudil až intenzivní sluneční žár. Skoro celá Rupálská stěna ale byla stále pod nimi. Začali sestupovat v 10:00 Messnerovou cestou, kde byl terén přece jen schůdnější a využili fixů předchozí jihokorejské výpravy. Přes enormní vysílení dokázali sejít až na hranici 4.000 m. Byla 1 hodina po půlnoci 8.9. Opět zabivakovali a v poledne sestoupili až pod stěnu do bezpečí. Tam je přivítali místňáci z Rupálského údolí, kteří celou akci sledovali dalekohledem.

Za svůj výstup dostali House a Adnerson horolezeckého Oscara Piolet d’Or.

Vince Anderson (1970, 53) vylezl se Stevem Housem v r. 2005 velmi ceněný prvovýstup Rupálskou stěnou na Nanga Parbat. Kromě toho má v Himálaji na kontě ještě K7 West (6.858 m, 2007), žádné další výstupy zatím nepřidal. Ale ten na Nanga Parbat je stále jedním z nejvýše hodnocených všech dob, dostali za něj horolezeckého Oscara Piolet d'Or. Vince se živí jako horský vůdce.

Steve House (1970, 53) vylezl s Vince Andersonem v r. 2005 ceněným prvovýstupem Rupálskou stěnu na Nanga Parbat, za což oba dostali Piolet d'Or. V Himálaji má na kontě ještě na K7 West (6.858 m). Vyznává malé expedice alpským stylem. V r. 2007 při lezení v Kanadě přežil 25 metrový pád. Měl 6 zlomených žeber, nefunkční plíci, dvakrát zlomenou pánev, několik zlomených obratlů na páteři a další drobná zranění. Po roce rehabilitace se rovnou pokusil vylézt na Makalu. Vystudoval ekologii, ale živí se jako horský vůdce a zástupce firmy vyrábějící outdoorové oblečení.

Steve House a Vince Anderson

Anderson v hotelu Nanga Parbat

House ve stěně

2008

Italové Karl Unterkircher (37), Simon Kehrer (29) a Walter Nones (36) se měsíc aklimatizovali, vylezli i novou cestu na vrchol Chongra (6.830 m). Pak se vydali do pravé části Rakhiotské stěny. V plánu byl prvovýstup alpským stylem a dolů sjezd na lyžích. Terén byl těžký, překonávali mixové úseky se sklonem 60°. 15.7. v 6.300 m nejzkušenější muž výpravy Unterkircher hledal místo pro stan, prolomil se pod ním sněhový most a spadl do trhliny. Dva spolulezci k němu po noci v bivaku slanili, ale nalezli jej už mrtvého. Protože terén byl pro sestup příliš nebezpečný, rozhodli se po další noci v 6.300 m pokračovat na Stříbrné plató a sestoupit Normálkou.

Následovaly další nekonečné dny a noci ve stěně, nejvýše se dostali do 7.500 m. Počasí se zhoršilo, ale byli vysílačkou v kontaktu se záchranáři. Vrtulník však v takové výšce neunese velkou zátěž, tak jim alespoň shodil zásoby a stan. Dvojice pak postupně slyžovávala dolů a nakonec až 24.7. v 5.400 m je naložil vrtulník. Vyzvednout Unterkircherovo tělo se nepodařilo.

O expedici a smrti svého přítele pak Kehrer a Nones napsali knihu Volání hory.

Karl Unterkircher (1970 - 2008, †37) v r. 2004 vylezl jako první člověk Everest a K2 v jednom roce, během 63 dní. Zajímaly ho hlavně nové cesty a prvovýstupy. V r. 2007 vylezl jako první s Danielem Bernasconim obávaný SV pilíř na Gašerbrum II. Za svoje výstupy dostal několik cen, na jeho počest byla založena i Cena Karla Unterkirchera udělovaná za mimořádné prvovýstupy. V r. 2008 spadl do trhliny při pokusu o novou cestu v Rakhiotské stěně Nanga Parbat a zahynul.

Walter Nones (1971 - 2010, †38) se narodil v Dolomitech a tam je lezení povinností. Všechny své výstupy ve vysokých horách podnikal alpským stylem a bez kyslíku. Vylezl na Mc Kinley (6.194 m, 1999), Aconcaguu (6.962 m, 2003) a poté na K2 (2004). Na Nanga Parbat nedolezl pokus o prvovýstup Rakhiotskou stěnou. Zahynul na Čo Oju za nejasných okolností v JZ stěně v 7.000 m, pravděpodobně jej smetl silný vítr.

Karl Unterkircher

Walter Nones a Simon Kehrer po záchraně na letišti

  Rakušané Markus Gschwendt a Clara Kulichová zaznamenali třetí pokus v levé části Diamiru po expedicích z r. 1991 a 2000. Ani oni neuspěli, byť se dostali do slušných 7.700 m.

2009

Rakušané přijeli s 5-členným týmem (včetně jednoho Kanaďana) a přelezli SZ pilíř v levé části Diamiru. BC založili 17.6. ve 4.100 m. Aklimatizovali se na Kinshoferově Normálce, kde pomáhali jiné rakouské expedici. A 7.7. vyrazili k pilíři. Lezli alpským stylem a poprvé bivakovali v 5.300 m. Na úvod museli překonat 900 m žlab se sklonem 50-80°. Pak přišly méně strmé pasáže, ale zase s hlubokým sněhem. Druhý bivak přečkali nad žlabem v 6.300 m. Další den se prodírali opět hlubokým sněhem s občasnými trhlinami. Třetí bivak založili v 6.900 m na malé plošině.

Záměr byl vylézt pilířem do 7.400 m až pod severní vrchol a odtud se dostat na Becinskou štěrbinu. Nakonec ale v 7.250 m přetraverzovali 50° svahy s hlubokým sněhem doprava na Kinshoferovu cestu. 10.7. ve 21:00 zde našli jihokorejský C4. Byl prázdný, jeho osazenstvo čítající 7 Korejců a Rakušana Wolfganga Kölblingerala téhož dne dolezlo na vrchol. Ale až v 17:00 a čekal je nouzový bivak. Vyčerpaný rakouský tým proto využil jejich stanů.

11.7. časně ráno vyrazili Gerfried Göschl (36) a Kanaďan Louis Rousseau (32) k vrcholu, Sepp Bachmair (72) a Hans Goger (43) je následovali později. Už za světla potkali sestupující Korejce, kteří noc přečkali relativně dobře. Ale po Kölblingeralovi ani památky, byl údajně naposledy spatřen na vrcholu. Göschl s Rousseauem dolezli na vrchol v 11:30, ale našli pouze Kölblingeralův batoh a cepín. Stopy ukazovaly na to, že se zřítil někde ve směru Mummeryho žebra, už jej nikdo nespatřil. Bachmair a Goger pak dorazili na vrchol odpoledne. Následujícího dne všichni bezpečně sestoupili.

Gerfried Göschl (1972 - 2012, †39) má na kontě 7 osmitisícovek: Čo Oju (2002), Gašerbrum II (2003), Šiša Pangmu (2005), Mount Everest (2005), Broad Peak (2007), Nanga Parbat (2009) a Gašerbrum I (2011). S otcem a bratrem vylezli na čínskou Muztagh Ata (7.509 m), ze které sjeli na lyžích. V r. 2012 se pokoušel o první zimní přechod osmitisícovky na Gašerbrumu I. Se dvěma spolulezci vystoupili na vrchol, ale poté se zhoršilo počasí a při sestupu druhou stranou hory všichni zmizeli beze stopy. Göschl vystudoval pedagogiku, byl ženatý a měl 2 dcery.

Louis Rousseau (1977, 47) vylezl na Broad Peak (2007), Nanga Parbat (2009) a Gašerbrum II (2011), tři pokusy zaznamenal na K2 a dva na Gašerbrumu I. Preferuje lehké expedice alpským stylem. Živí se jako poradce pro kanadské ministerstvo zdravotnictví a kromě horolezectví se věnuje potápění.

Hans Goger (1965, 58) vylezl na Čo Oju, Everest, Šišu Pangmu a Nanga Parbat. A také na Aconcaquu, Mt. McKinley, Kilimandžáro a mnoho dalších. Kromě horolezectví podniká i trekové a skialpové výpravy za dobrodružstvím do všech světadílů. Je fyzioterapeutem a sponzoruje charitativní organizace. Napsal 3 knihy s horolezeckou tématikou a je i výborným orientačním běžcem.

Louis Rousseau a Gerfried Göschl na vrcholu

Gerfried Göschl

Hans Goger a Sepp Bachmair

Louis Rousseau

2012

Britové Sandy Allan (57) a Rick Allen (60) dokončili dlouho rozdělanou práci, totiž hřeben Mazeno. Avšak i oni museli obejít horní těžké partie. O hřeben se pokoušelo už několik výprav a taktéž oni sami před dlouhými 17 lety. BC založili 14.5. v 4.850 m. K dispozici měli 3 zkušené Šerpy a jihoafrickou lezkyni Cathy O'Dowd (53). Za necelých 14 dní už stál C3 v 6.450 m. Výstup přerušovalo špatné počasí a přívaly čerstvého sněhu. Po sestupu do BC vyrazilo všech šest opět 2.7. s jídlem na 8 dní v batozích. Obtíže na hřebeni byly značné. Skalní lezení přes věže, strmé svahy s expozicí a hluboký sníh. První vrcholek na hřebeni má 6.880 m a odtud je na nejvyšší bod hřebene Mazeno Peak (7.120 m) ještě 2,5 km vzdušnou čarou.

Postup byl pomalý, tento úsek je stál další 4 bivaky. Na Mazeno Peak se dostali až 9.7. ráno a měli skvělý výhled na Nanga Parbat a vše, co je ještě čeká. Po dalším přelézání věží a ostrého sněhového hřebene se 10.7. konečně dostali na Mazeno gap, poslední sedlo. Docházelo jim jídlo, osmidenní zásoby byly téměř pryč. Zato před nimi bylo ještě 1.200 výškových metrů. 11.7. v 10:30 sebrali veškerou vůli a vyrazili. Zabivakovali v 7.200 m a doufali, že další den bude vrcholový. Příštího dne se pokoušeli lézt po hřebeni, ale ten byl tak těžký, že na jeho zdolání nebylo pomyšlení. Proto uhnuli doleva do Diamirské stěny na trasu Schellovy výpravy. Cathy O'Dowd brzy došly síly a s jedním Šerpou se vrátili do bivaku.

Ostatní pokračovali. Dva Šerpové dolezli až pod vrcholovou pyramidu v 7.950 m, ale bylo příliš pozdě na vrchol a sestup do tábora. Proto se s oběma Brity vrátili zpět do bivaku za zbytkem výpravy. Cathy a všichni Šerpové trvali na sestupu Schellovou cestou, což se jim nakonec povedlo. Britové se rozhodli 14.7. pokračovat. Neměli stan, jen trochu jídla a vařič. Vyčerpání je donutilo bivakovat v 7.700 m ve sněhové jeskyni. 15.7. ve 14:00 dolezli k vrcholovým partiím, ale díky mlze nenašli vrchol. V 18:00 mlha trochu prořídla a došli konečně na nejvyšší bod.

Zpátky do sněhové jeskyně se dostali až za tmy. Sirkami už ale nešlo škrtat, neměli tudíž co pít a po dlouhém pobytu nad 7.000 m byli na pokraji sil. Rozhodli se pro kratší sestup Diamirskou stěnou a Kinshoferovou cestou. 16.7. byli schopni sestoupit o pouhých 300 m níž a museli bivakovat opět. Teď už požádali rádiem o evakuaci vrtulníkem, ale byli pořád příliš vysoko. 17.7. se dostali do 6.500 m, ale v rádiu zdechly baterky a byli bez kontaktu. 18.7. už téměř nemohli stát na nohou, ale dostali se do 6.000 m do C2 na Kinshoferově trase. Zde k nim vystoupili členové české výpravy pod vedením Marka Holečka a poskytli jim jídlo, pití a sirky. Pro Brity to byl první nápoj po 3 dnech. Trochu oživeni pak slanili do C1 v 4.900 m, kam už dorazili výškoví nosiči, aby jim pomohli. 19.7. se konečně po 18 dnech od zahájení výstupu dostali do BC.

Jejich výstup je považovaný za jeden z největších výkonů v Himálaji vůbec. Byl téměř sebevražedný a přežili jej jen s velkou dávkou štěstí. Je až neuvěřitelné, že oba byli v téměř důchodcovském věku. Po zásluze dostali horolezeckého Oscara Piolet d'Or.

Sandy Allan (1955, 68) začínal s lezením ve skotských horách, pokud se tak dají nazvat. Přes Alpy se dostal do Himálaje, kde vylezl sedmičky Pumori (7.161 m, 1986), Baruntse (7.152 m, 2010), Muztagh Tower (7.545 m), 3x Ama Dablam (6.812 m) a dále pak Čo Oju (1997) a Everest (2001). Jeho mistrovským kouskem byl prvovýstup hřebenem Mazeno na Nanga Parbat s Rickem Allenem v r. 2012. A to už mu bylo 57. Sandy se živí jako horský vůdce.

Na hřebeni Mazeno

Na hřebeni Mazeno

Rick Allen a Sandy Allan na vrcholu

Sandy Allan a Rick Allen zpět v BC

  Češi Marek Holeček (37) a Zdeněk Hrubý (55) se nakonec na vrchol také dostali. Kinshoferova cesta měla být pouze aklimatizačním výstupem před hlavním bodem programu - prvovýstupem Rupálskou stěnou. Kinshofer klapl, rupálský prvovýstup už ne.

Marek Holeček (1974, 49) si vybírá nové neprostoupené směry a nejlépe alpským stylem. Prvovýstup na Gašerbrum I JZ stěnou (2017) se mu podařil až na pátý pokus a dostal za něj lezeckého Oscara Piolet d'Or. Za zmínku stojí i ceněné prvovýstupy na nepálský Talung (7.349 m), Kyazo Ri (6.186 m) nebo Čamlang (7.319 m, 2019). Za posledně jmenovaný dostal další Piolet d'Or. Vylezl i na Nanga Parbat Kinshoferovou Normálkou, ale 'pouze' jako aklimatizační výstup pro prvovýstup Rupálskou stěnou. Tento hlavní cíl však nakonec nevyšel. Holeček má s partnerkou dceru.

Zdeněk Hrubý (1956 - 2013, †56) zvaný Abdul alias Prastarý sokol zdolal 8 osmiček: Čo Oju (1994), Gašerbrumy I a II (1997), Lhotse (1999), Šiša Pangmu (2004), Broad Peak (2007), Dhaulágirí (2008) a Nanga Parbat (2012). Dále zaznamenal prvovýstup alpským stylem na Talung (7349 m, 2013). Kromě toho stihl být i předsedou dozorčí rady ČEZ, členem prezidia Fondu národního majetku, předsedou Horolezeckého svazu a řadou dalších jiných předsedů. V r. 2013 se zřítil při pokusu o prvovýstup v JZ stěně Gašerbrumu I po chybě při slaňování. Byl ženatý a měl dvě děti.

2016

  Ital Simone Moro (44), Španěl Alex Txikon (30) a Pákistánec Ali Sadpara (36) uspěli na Nanga Parbat jako první v zimě. Lezli Kinshoferovou Normálkou v Diamiru. O zimní výstup se před nimi neúspěšně pokoušelo 33 výprav, z toho 15 polských. 22.2. vyrazila trojice ještě v doprovodu Italky Tamary Lunger (25) z BC. Přelezli skoro 2.000 m převýšení až do C2 v 6.100 m. Tábor našli z poloviny poničený bouří. Celý následující den je počasí nepustilo ze stanu a tak se věnovali alespoň co největší spotřebě jídla a pití, rezervy se vždy hodí. Během následujících dvou dní se dostali do C4 (7.100 m) a z něj vyrazili 26.2. k vrcholu. Překvapení zažili až ve vrcholovém žlabu, který byl plný tvrdého ledu. Ale i ten zvládli. Tamara Lunger se otočila pár set metrů pod vrcholem kvůli únavě a nevolnosti, ostatní tři to dotáhli až na nejvyšší bod. Bez ztráty kytičky dokázali pak všichni sestoupit do BC.

Alex Txikon (1981, 42) vylezl v letech 2003-2016 na 11 osmiček, chybí mu už jen tři nejvyšší - Everest, K2 a Kančendženga. V Himálaji je jako doma, kromě zmíněných výstupů má na kontě i řadu dalších pokusů např. dva na K2 či nedokončený prvovýstup na Makalu. Lezl i v Grónsku a Antarktidě. Nikdo neví, jestli jeho krkolomné jméno není jen umělecký pseudonym.

Muhammad Ali Sadpara (1976 - 2021, †45) dělal zedníka a horského nosiče, ale pak přestoupil do první linie. Zúčastnil se 18 expedic a zaměřil se na svou domovinu, Pákistán. 3x byl na Nanga Parbat (2008, 2009, 2016 - jako první i v zimě), dále pak na Gašerbrumu II (2006), Gašerbrumu I (2010), Broad Peaku (2012) a K2 (2018). Při pokusu zopakovat K2 v zimě beze stopy zmizel spolu s dalšími třemi spolulezci.

Alex Txikon, Simone Moro, Ali Sadpara a Tamara Lunger poblíž BC

2018

  Polák Tomek Mackiewicz (43) a Francouzka Elisabeth Révol (38) absolvovali druhý zimní výstup. Na vrcholu stáli 25.1.2018. O den později se počasí zhoršilo, Mackiewicz měl silné omrzliny, halucinace a sněžnou slepotu. Nebyl schopen sestupovat samostatně. Zůstal asi v 7.200 m, Révol pokračovala dolů pro pomoc. Do záchranné akce byla povolána i polská výprava z K2. Těm se podařilo dostat do C2 (6.100 m) a zachránit Elisabeth Révol. Měla omrzlé ruce a levou nohu. Mackiewicze se díky špatnému počasí zachránit nepodařilo.

Tomasz Mackiewicz (1975 - 2018, †43) vylezl mj. sólo na kazašský Chan Tengri (7.010 m) a přetraverzoval nejvyšší horu Kanady Mount Logan (5.959 m). Sedmkrát se zarputile pokoušel o zimní výstup na Nanga Parbat, ten poslední v r. 2018 byl úspěšný a zároveň osudný. Na vrcholu stáli s Francouzkou Elisabeth Révol. Mackiewicz měl silné omrzliny, při sestupu mu došly síly a dolů se už nevrátil. Měl 4 děti, první 3 s manželkou, se kterou se rozvedli a další s přítelkyní.

Élisabeth Révol (1979, 44) vylezla v r. 2008 sólo bez kyslíku během 16 dní na Broad Peak a oba Gašerbrumy. Nemá štěstí na chlapy. V r. 2009 vylezli s Martinem Minaříkem na východní vrchol Annapurny a Minařík následně zahynul při sestupu. V r. 2018 s Polákem Maczkiewiczem stáli na vrcholu Nanga Parbat (zimní výstup!). Ani Polák sestup nepřežil. Kromě zmíněných vylezla Élisabeth ještě na Lhotse (2017).

Tomasz Mackiewicz

Elisabeth Révol

  Češi přijeli v devíti lidech a po 22 dnech od založení BC stálo 6 z nich na vrcholu. Psalo se 20.7.2018 a oněch šest statečných bylo: Pavel Kořínek (37), Pavel Bém (55), Radoslav Groh (29) a nedlouho po nich Tomáš Kučera (49), Pavel Burda (63) a Lukáš Dubský (43).

2022

  Italové François Cazzanelli a Pietro Picco přelezli novou variantu na Normálce. 26.6.2022 nastoupili ve spodních pasážích vpravo od Normálky a oblezli skalní masiv. Poté přetraverzovali doprava na Normálku a v C2 (6.000 m) se spojili se svými kolegy. Celý výstup s převýšením 1.400 m a s lezením v 90° ledu provedli na jeden zátah bez zakládání táborů. Cestu nazvali Aosta Valley Express na počest horských vůdců z údolí Aosta pod Matterhornem.

Nicméně ještě týž den sestoupili všichni do BC, takže varianta není plnohodnotnou cestou. O týden později vylezlo všech 6 horolezců z výpravy na vrchol Normálkou, přičemž Cazzanelli to dokázal za 20:20 hod. Umělý kyslík nepoužívali.

Na vrcholu stálo do konce r. 2018 celkem 11 Čechů. Všichni lezli Normálkou, tedy Kinshoferovou cestou v Diamiru.

  1992 - Josef Nežerka (37)
  1992 - Josef Rakoncaj (41)
  2005 - Radek Jaroš (41)
  2012 - Marek Holeček (37)
  2012 - Zdeněk Hrubý (55)
  2018 - Pavel Kořínek (37)
  2018 - Pavel Bém (55)
  2018 - Radoslav Groh (29)
  2018 - Tomáš Kučera (49)
  2018 - Pavel Burda (36)
  2018 - Lukáš Dubský (43)