Předválečná historie osmitisícovek

1590

První zprávy o Himálaji se do Evropy dostávaly ve středověku díky cestovatelům, obchodníkům a misionářům. Od španělského jezovíty Antonia Monserrata, žijícího tehdy na dvoře mughalského krále Akbara, pochází i první mapa nebo spíše skica z r. 1590. Král nenechal kněze nabodnout na rožeň neboť byl ke křesťanům vstřícný.

1733

Francouzský geograf Jean-Baptiste Bourguignon d’Arville vytvořil mapu Tibetu.

první polovina 19. stol.

Systematičtější průzkumy začaly až po r. 1800, kdy Britové postupně kolonizovali Indii. Po sérii knih a článků britských badatelů začala Indická geografická společnost (Survey of India) s triangulačním měřením význačných himálajských vrcholů. S vymýšlením názvů se zeměpisci nepárali, většinou je označili písmenem a číslem. Dodnes se nám dochovalo K2 - K jako pohoří Karákoram a 2 jako pořadové číslo, nikoliv druhá nejvyšší hora. K1 byl tehdy Masherbrum, K3 Gasherbrum IV, K4 Gasherbrum II a K5 Gasherbrum I. Everestu bylo přiděleno 'H' a pak 'Peak XV'. Svoje dnešní jméno dostal až v r. 1865 po siru Georgi Everestovi. Tento zeměměřič a pozdější viceprezident britské Královské geografické společnosti byl v r. 1830 jmenován do bizarní funkce Generální průzkumník Indie.

Měření ale provázely obtíže, protože do některých oblastí (např. do Nepálu) měli cizinci zakázán přístup. Proto Britové najímali pandity, vzdělané Indy, kteří připomínali místňáky. Tajné služby to tak koneckonců dělají dodnes. Mise těchto Indů měly často až bondovský charakter, protože při prozrazení jim hrozilo otroctví nebo vězení. Výška se tehdy určovala podle teploty varu vody a i nález teploměru u poutníka byl důvodem k zatčení. Proto se teploměry důmyslně schovávaly, třeba do holí.

1852

Nepálské vrcholy byly zkoumány v letech 1849-1855, oblast Karákoramu v r. 1855-1859. Výšku Everestu se podařilo stanovit až v r. 1852 a to kupodivu na dnes uznávaných 8848 m. Od té doby má svět svou nezpochybnitelně nejvyšší horu. Dříve za ni byly považovány jiné, od r. 1808 Dhaulágirí a a od r. 1848 Kančendženga.

Přesná výška je ovšem sporná. Zemské desky pracují a mění se i ledovce. Everest údajně roste o 3-5 mm za rok, takže někdy kolem r. 6000 má šanci stát se první pozemskou devítitisícovkou.

1883

Čas pro horolezce nastal až na konci 19. století, kdy byly vybudovány lepší přístupové cesty k himálajskému masivu. V r. 1883 vyhlásil Briton W. W. Graham, že se mu podařilo vystoupit na několik šestitisícových vrcholů. I když to ve skutečnosti asi nebyla pravda, jeho výprava byla jednou z úplně prvních zaměřených na horolezectví.

1892

Při průzkumu Karákoramu vylezl sir William Martin Conway na předvrchol Baltoro Kangri. Ohlásil, že jako první s výškou 7.010 m překonal sedmitisícovou hranici a stanovil tak nový rekord. Další měření mu ale přiřkla 'pouhých' 6.804 m.

1895

Nanga Parbat    Pod jižními svahy se zjevila tříčlenná britská skupina vedená jedním z nejlepších alpských horolezců Albertem F. Mummerym (mj. prvovýstup na Dürrenhorn nebo hřebenem Zmuttgrat na Matterhorn). Doprovázelo je několik domorodých Gurkhů. Společně podnikli první pokus o osmitisícovku. Ale podcenili himálajské rozměry a podmínky, které se s Alpami nedaly srovnávat. Poté, co zhlédli hrozivou Rupálskou stěnu (s převýšením 4.500 m jí na světe může konkurovat snad jen západní stěna Dhaulágirí) se raději přesunuli do Diamirského údolí. Uprostřed stěny objevili žebro, po kterém vystoupili do 6.100 m. Dál už to nešlo, nicméně žebro se od těch časů jmenuje Mummeryho. Zbývalo ještě jedno údolí, Rakhiotské. Výprava se rozdělila a během přesunu se po Mummerym a dvou Šerpech slehla zem. Jejich těla se nikdy nenašla. Na památku tohoto lezeckého gentlemana, který prosazoval i čistotu výstupů proti tehdy populárním hákovačkám, uveďme jeden jeho výrok:

Alpské vrcholy prochází třemi fázemi: nedostupný - nejtěžší výstup v Alpách - brnkačka pro ženské

William Martin Conway
 
Albert F. Mummery
 
Fanny Workmanová
1899

Na Karákoram se zaměřili v letech 1899-1908 i američtí manželé Workmanovi. Fanny Workmanová se dostala do výšky 7.000 m, což byl tehdejší ženský rekord. Sama sebe považovala za ženu nové éry, která se ve všem vyrovná mužům. Byla totiž sufražetka a bojovnice za ženská práva, což u Američanky ani není třeba zmiňovat. Svoje dvě děti kvůli svým ambicím opustila a dala je na starost chůvám. Nová éra začala.

1902

K2    Po četných útrapách se pod Horou hor zabydlela britsko-rakousko-americká expedice vedená Oscarem Eckensteinem. Rakušané nejprve zkoušeli SV hřeben, ostatní pak JV hřeben, dnes známý jako Abruzziho žebro. Horolezci strávili na ledovci dlouhých 68 dní a dosáhli výšky 6.525 m. Avšak větším soupeřem než hora byly osobní spory, všichni se dohadovali jak babky na trhu. Nakonec musela být výprava pro špatné počasí, nemoci a vyčerpání přerušena.

Oscar Eckenstein byl horolezec-vynálezce. Sestrojil např. mačky podobné těm dnešním nebo krátkou podobu cepínu pro použití v jedné ruce.

Jedním ze zúčastněných byl i Aleister Crowley, okultista, prcíř, spisovatel, filozof, propagátor drog, špion, malíř atd. Ve výčtu aktivit se mu vyrovná snad jen Cimrman, ale ani ten nebyl - horolezec.



Eckensteinovy mačky...
 
...a cepín


K2 (1902) - Eckenstein a Crowley sedí v druhé řadě
 
Kančendženga (1905) - Jacot-Guillarmod, Reymond, De Righi

1905

Kančendženga    Crowley se vrátil na scénu. Jeho pětičlenná výprava doprovázená 230 nosiči se pokusila zlézt pro změnu třetí nejvyšší horu světa. Ale ještě než došlo na vrcholový útok, ostatní se proti diktátorským manýrům Crowleho vzbouřili. Celá partička se rozhádala a 3 vzbouřenci se 4 nosiči se rozhodli okamžitě sestoupit. Krátce poté se utrhla menší lavina, ve které zahynul Švýcar Alexis Pache a 3 nosiči. Crowley se ani nenamáhal jít na pomoc a v klidu pokračoval v psaní článku do místních novin. Druhý den sestoupil také a nevěnovav sebemenší pozornost přeživším a raněným, pokračoval v cestě do civilizace. Výprava lezla JZ stěnou a nejvyšší dosažená výška byla 6.300 m.



Oscar Eckenstein
 
Aleister Crowley
 
vévoda abruzský

1909

K2    Do Karákoramu se vydala italská expedice vedená modrokrevným dobrodruhem vévodou abruzským. Ambice měla nemalé - zdolat samotnou K2. I přes velká očekávání a značné finanční prostředky se podařilo dosáhnout pouze výšky 6.250 m. Nicméně od té doby se Normálka na K2 leze přes Abruzziho žebro. Vévoda poté prohlásil, že K2 nebude zlezena nikdy a výprava se obrátila ke snadnější Čogolise (7.665 m). Zde dosáhla 7.500 m, což byl tehdejší rekord. Ale úspěch jenom dílčí, horolezci se museli obrátit 150 m pod vrcholem kvůli špatnému počasí. Čogolisa se později proslavila smrtí legendárního Hermanna Buhla.

Po první světové válce vykrystalizovaly národnostní preference pro určité hory. Britové se zaměřili na Everest, Němci nejprve na Kančendžengu a poté na Nanga Parbat a Američanům učarovala K2.

1920

Kančendženga    Třetí nejvyšší hora světa se stala po Everestu a Nanga Parbat nejoblíbenějším předválečným tématem. Britové Raeburn a Crawford neměli ambice ji vylézt, spíš se rozhodli prozkoumat možné trasy k vrcholu. Pátrali na JZ svazích, překročili sedlo Ratong La (5.200 m) a vystoupili do výšky 6.685 m.

1921

Mount Everest    Pod heslem 'Buď Everest dobudou Britové nebo nebo nebude dobyt vůbec' se vydala k nejvyšší hoře světa menší průzkumná výprava pod vedením plukovníka Howarda-Buryho. Šlo s nimi i 40 místních nosičů. Nepál byl tehdy pro cizince uzavřený a proto trasa vedla přes indický Dárdžiling a jižní Tibet. S dalajlámou měli Britové dobré vztahy. Po měsíčním putování výprava objevila přístup k Severnímu sedlu ve výšce 7.060 m. Tři horolezci (Mallory, Bullock, Wheeler) na něj bez maček dokonce vystoupali a odtud už měli jasno, kudy povede příště cesta k vrcholu.


Průkopníci z r. 1921. Stojící zleva: A.F.R. Wollaston, Charles Howard-Bury, Alexander Heron, Harold Raeburn. Sedící: George Mallory, Oliver Wheeler, Guy Bullock, Henry T. Morshead.
1922

Mount Everest    Britové dávají dohromady početnou výpravu s jasným cílem - vylézt na vrchol. Vede ji znalec místních poměrů generál Bruce (mluvil hindsky, nepálsky i šerpsky) a nechybí ani Mallory a Morshead. Horolezci mají modernější vlněné ošacení, Finch dokonce představí první péřovou bundu. Navíc používají kyslík, kterému Šerpové přezdívají anglický vzduch. Jedna láhev vystačí na 2 hodiny. Každý nese na zádech 4, celkem o váze 14,5 kg (pro srovnání: dnes jedna 3-4 litrová láhev vydrží 6 hodin). Už to představuje v těchto výškách dost děsivou zátěž a Mallory brblá. Proto se první skupina vydává nahoru bez kyslíku a Mallory, Norton a Somervell dosahují výšky 8.225 m. Následně Finch a Bruce vystoupají už s kyslíkem do 8.300 m. K vrcholu jim zbývá 800 m pochodu, ale i to je strašně daleko.

Po 14 dnech rekonvalescence se hotoví k dalšímu pokusu skupina Mallory, Somervell a Crawford. Ale ještě pod Severním sedlem padá lavina a v ní umírá 7 Šerpů. Navíc už hrozí brzký příchod monzunu a expedice po dlouhé bitvě končí.


Partička z r. 1922. Vzadu zleva: Morshead, G. Bruce, Noel, Wakefield, Somervell, Morris, Norton. Dole: Mallory, Finch, Longstaff, generál C. Bruce, Strutt, Crawford.
1924

Mount Everest    Další expedice měla následovat v r. 1923, ale Mallory vyrazil na přednáškové turné po Evropě a Americe pokoušeje se získat finance. Leč marně, Američanům bylo nějaké horolezectví a Everest u prdele. Další výpravu se podařilo zformovat až na rok 1924. Byla 12-členná s podporou 150 tibetských nosičů. Velel jí opět osvědčený generál Bruce, ale toho kvůli zdravotním problémům vystřídal Edward Norton. Kromě něj nechyběl nezmar Mallory, ale i Somervell a G. Bruce.

Tentokrát se podařilo postavit útočný tábor VI ve výšce 8.200 m, byť s třítýdenním zpožděním. Z něj vyráží Norton se Somervellem na vrcholový pokus. Obcházejí severní hřeben s nepříjemnými dvěma skalními výšvihy po svahu vpravo. Somervell se kvůli kašli vrací a Norton sám dosahuje výšky 8.572 m u Velkého kuloáru, který od té doby nese jméno Nortonův. Tam pokus končí.

6.6.1924 se vydal vzhůru Mallory s mladým Andrewem Irwinem. Starý vlk se nechal zlomit a oba nesli kyslíkové láhve. Drželi se severního hřebene a naposledy je spatřil jeden z členů expedice ve výšce necelých 8.600 m. Pak se po nich slehla zem. Od té doby vznikla spousta hypotéz a spekulací, co se vlastně stalo a jestli dosáhli vrcholu. V r. 1933 byl nalezen Irwinův cepín a v r. 1999 Američané sestavili dokonce zvláštní pátrací expedici. A skutečně Malloryho ostatky našli, asi ve výšce 8.200 m. Pravdu už se asi nedozvíme nikdy, ale skoro s jistotou se dá říct, že ani jeden na vrchol nedolezl. Obtíže obu skalních výšvihů (V UIAA) stěží mohli v takové výšce překonat a i úsek k vrcholu byl příliš dlouhý. Nejpravděpodobněji oba zahájili sestup a při pádu se jim přetrhlo lano, které je spojovalo. Irwine se zřítil a zemřel okamžitě, zraněný Mallory ještě kus sestoupil a pak ho přemohl chlad a vyčerpání. Ať tak či onak, oba se stali horkými favority na vítězství v prestižní kategorii Nejslavnější úmrtí v dějinách horolezectví. Kromě nich zemřeli ještě dva Šerpové během budování prvních výškových táborů.

Na památku tohoto dalšího britského gentlemana, kterého láska k horám stála život, uveďme jeho okřídlený výrok z přednáškového turné po Americe:

Proč lezete na Everest?    Protože existuje.
Expedice z r. 1924. Vlevo stojí v klobouku Mallory a vedle něj Irvine.

Poslední snímek Malloryho (vlevo) a Irwina na Severním sedle dokumentuje dřevní vybavení prvních expedic.
1929

K2    Ke karákoramské krasavici se vydala italská zeměpisná a průzkumná expedice vedená dalším modrokrevníkem, vévodou spoletským. Na horolezeckou výpravu si ale druhá nejvyšší hora světa musela počkat až do r. 1938.

Kančendženga    Romantický jarní pokus Američana Francise E. Farmera o sólovýstup JZ svahem. Se třemi domorodými nosiči založili 3 výškové tábory a Francis se potom vydal k sedlu Yalung. Jaho tělo se nikdy nenašlo.

Už seriózní pokus měli na svědomí Němci. Na podzim přijela devítičlenná výprava pod vedením Paula Bauera. Nastoupili na východní hřeben. Postavili 10 výškových táborů a dostali se do výšky 7.200 m. Zde je zastavil hluboký sníh, ale shodli se, že terén odtud až na vrchol je schůdný a právě tohle je ta pravá cesta.

1930

Kančendženga    Švýcarsko-německo-britsko-rakouská výprava vedená G. O. Dyhrenfurthem zvolila cestu ze severu, když už východní hřeben měli rozkecaný Němci. Nebylo to ani tak dobrovolně, tehdejší nepsaná horolezecká pravidla to prostě nedovolovala. Mezi lezci byl i Němec Uli Wieland, kterému se jeho láska k Himaláji stala osudnou v r. 1934 na Nanga Parbat. Expedice se nejprve zaměřila na severní stěnu a hřeben. Pak zkusila štěstí na SZ hřebeni a ani tady nebyla úspěšná. V obou případech byla dosažena výška 6.400 m, tedy více než 2.000 m pod vrcholem. Tím výprava skončila. Jeden Šerpa zahynul v lavině.



Paul Bauer
 
Günter Oskar Dyhrenfurth
 
Hugh Ruttledge (1936)

1931

Kančendženga    Paul Bauer se vrací a přivádí desetičlennou německou výpravu. Zkouší opět trasu východním hřebenem, kterou opustili před dvěma lety. Expedici provází jedna pohroma za druhou, smrt jednoho horolezce a tří Šerpů, nemoci, omrzliny a laviny. Přesto se Němci probíjí stále výš. Po založení 11 (!) táborů dosahují výšky 7.940 m. Pak se jim ale postaví do cesty sedélko plné hlubokého sněhu, které už nezvládnou a vrátí se. I přesto se jedná o špičkový výkon.

1932

Nanga Parbat    se stala mezi válkami německou horou. Everest si zarezervovali Britové díky dobrým vztahům s Dalajlámou (Nepál byl pro cizince uzavřený) a K2 se zdála moc těžká. Tak se němečtí horolezci pokusili napřed o Kančendžengu a po nezdarech z let 1929 - 1931 se obrátili k Nanga Parbat. Ani tak to neměli po administrativní stránce jednoduché, Pákistán byl ještě součástí Indie a tu kolonizovali Britové.

První německá výprava se objevila pod horou v r. 1932. Byla devítičlenná a vedl ji horolezec Willi Merkl (podobnost jmen s nechvalně známou německou kancléřkou je čistě náhodná). Společně s dalšími třemi spolulezci objevili cestu z Rakhiotského údolí na východní hřeben. Zdolali Rakhiot Peak (7070 m) a prozkoumali možnou trasu na vrchol. Potom expedice doplatila na nepřízeň počasí, ale i špatné plánování a nízký počet nosičů. Avšak vrátili se v plném počtu, což se ne každému z Nanga Parbat podaří.

1933

Mount Everest    Čtvrtá britská výprava byla 16-členná (nepočítajíce nosiče) a vedl ji Hugh Ruttledge. Zvolila opět 'tradiční' Nortonovu trasu přes Severní sedlo a dále severní stěnou. Dosáhla výšky 8.570 m a všichni se vrátili živí.


Expedice z r. 1933. Hugh Ruttledge sedící v brýlích.
1934

Nanga Parbat    Už za Hitlerovy éry se stal další pokus Němců prestižní národní záležitostí ve smyslu 'árijský nadčlověk první na osmitisícovce'. Ale horolezci až tak kovaní nacisté nebyli. Desetičlennou výpravu podporovanou 35 Šerpy vedl opět Willi Merkl. Byli tu i špičkoví Němci Willo Welzenbach a Uli Wieland a dva rakouští horští vůdci Peter Aschenbrenner a Erwin Schneider. Poměrně bez problémů se podařilo postavit poslední výškový tábor VIII na Štříbrném sedle (7.500 m) a oba Rakušané dolezli až na Stříbrné plató (7.850 m). Vrchol už se zdál velmi blízko, ale pak zvítězil kolektivní duch a oni sestoupili k ostatním. Následně přišla několikadenní sněhová bouře. Množství nového sněhu odřízlo 5 horolezců a 11 Šerpů od ústupové cesty a začal zoufalý boj o život. Nejlépe aklimatizovaným dvěma Rakušanům a 5 Šerpům se podařilo na pokraji vysílení, s omrzlinami a sněžnou slepotou sestoupit. Merkl, Welzenbach, Wieland a 6 Šerpů se už nevrátili. Další z Němců, Alfred Drexel, zemřel na zápal plic ještě při budování výškových táborů.

Katastrofa vzbudila v Německu velký rozruch. Oba Rakušané byli pak obviněni z porušení horolezecké etiky, protože neposkytli ostatním pomoc. Ale v teple a bezpečí se to soudí.

Mount Everest    První sólový pokus o osmitisícovku. Brit Maurice Wilson chtěl prvovýstupem podpořit svou ideu, že svět může být zachráněn půstem a vírou v Boha. Nemaje žádné zkušenosti s létáním a ani s horolezectvím, přeletěl sólo na menším dvouplošníku do Indie. Odtud putoval do Tibetu a na pokraji zhroucení se dostal pod Severní sedlo do výšky 6.920 m. Jeho ostatky našla britská expedice v příštím roce.

Gašerbrum I    Švýcar G. O. Dyhrenfurth se zhlédl v mezinárodních expedicích. Před 4 lety zkoušel Kančendžengu, nyní zamířil do Karákoramu. Dva horolezci se na JZ žebru dostali do výšky 6.300 m, ale pak přišla několikadenní sněhová bouře. Expedice dále doplatila na nezkušené místní výškové nosiče, kteří se s Šerpy nedali srovnat. Kromě pokusů na G I prozkoumala i možné trasy na G II.



Willi Merkl
 
Willo Welzenbach
 
Uli Wieland

1935

Mount Everest    Pátá britská expedice byla 7-členná a vedl ji Eric Shipton. Dostala se pouze na Severní sedlo (7.000 m) a potom kvůli nepřízni počasí zavelela k ústupu. Přežili všichni. Jako náplast horolezci zdolali jako první blízký Lingtren (6.714 m) a pokusili se o Čangce (7.543 m), ale to už bez úspěchu.

1936

Mount Everest    Podobný osud jako o rok dříve potkal i šestou britskou expedici. Byla dvanáctičlenná s hojnou podporou nosičů a vedl ji Hugh Ruttledge (tehdy 52-letý), podobně jako v r. 1933. Přesto se dostala pouze na Severní sedlo a poté byla díky špatnému počasí ukončena. Nezemřel nikdo.

Gašerbrum I    Druhý pokus na Gašerbrumu I režírovali Francouzi pod vedením Henryho de Ségogna. Přivezli si 35 zkušených Šerpů pro výškové tábory a kromě nich najali 800 místních nosičů. Ti dopravili do základního tábora v 5.000 m ohromné množství materiálu. Horolezci zvolili trasu jižním pilířem s povětšinou skalním lezením. Moc se s tím nemazali, natloukli plno skob, rozvěsili žebříky a fixní lana. Ve výšce 6.900 m už měli nejhorší za sebou a cesta k vrcholu se zdála snadná. Pak ale přišlo desetidenní sněžení a Francouzi nakonec byli rádi, že stačili sestoupit. Dva Šerpové přežili s těžkými zraněními pád laviny.

1937

Nanga Parbat    Němci opět pokoušeli Osudovou horu. Ve stopách Merklových výprav se vydala třetí expedice pod vedením Karla Wiena. V polovině června se téměř celý tým shromáždil v táboře IV pod Rakhiot Peak. Tábor byl umístěn v 6.200 m na zdánlivě bezpečném místě daleko od stěny. I přesto sem dosáhla mohutná lavina a pohřbila všechny, zahynulo 7 Němců a 9 Šerpů. Německo zažilo snad ještě větší šok než před 3 lety, dodnes se jedná o největší himálajskou katastrofu všech dob. Těsně v závěsu je lavina na Manáslu v r. 1972, která zabila 15 Jihokorejců.



Eric Shipton
 
Henry de Ségogne
 
Karl Wien

1938

K2    Američané pod vedením 25-letého Charlese Houstona prozkoumali všechny svahy a seznali, že Abruzziho žebro je zřejmě nejsnazší cestou k vrcholu. Čtyři horolezci se tudy pokusili o výstup a dosáhli výšky 7.925 m, což byl velký úspěch. Poznatky z této expedice značně přispěly jejich následovníkům při pozdějších výstupech.

Nanga Parbat    Nezdolní Němci vyslali čtvrtou výpravu pod vedením Paula Bauera, který měl zkušenosti z neúspěšných výstupů na Kančendžengu z let 1929 a 1931. Horolezci se vydali opět ve stopách předchozích výprav a objevili i mrtvoly Merkla a jednoho z Šerpů Gay-Laye. Ten byl schopen ještě jít, ale zůstal, aby zemřel se svým sáhibem. Toto sebeobětování bylo oslavováno nacistickou propagandou kupodivu i přesto, že Šerpa nepobral ani špetku germánské krve. Novinkou nové výpravy je shazování zásob z letadla až po IV tábor. Počasí jim ale nepřálo a Bauer, pamětliv osudu svých předchůdců, expedici raději pod Stříbrným sedlem ukončil.

Mount Everest    Sedmý britský pokus o Everest přes Severní sedlo. Sedmičlenná expedice vedená H. W. Tilmanem se sice dostala do výšky 8.350 m, ale díky hustému sněžení a množství hlubokého sněhu byla poté ukončena. Bez ztrát na životech.


Bill Tilman, Pasang Kikuli, Charles Houston (1936)

1939

K2    6 Američanů a 9 Šerpů se pod vedením Fritze Wiessnera opět pokusilo o průlom Abruzziho žebrem. Němec Wiessner se účastnil už Merklovy expedice na Nanga Parbat v r. 1932 a poté se přestěhoval do USA. Spolu s Šerpou Pasangem strávili několik dní ve výšce kolem 8.000 m a dostali se až cca 200 m pod vrchol. Mezitím je ovšem jejich kolegové prohlásili za mrtvé a zrušili pod nimi všechny výškové tábory. Vrcholové dvojici se nakonec na pokraji zhroucení a s omrzlinami podařilo sestoupit. Nahoře však zůstal ještě Dudley Wolfe a při záchranné akci spolu s ním zahynuli ještě tři Šerpové. Výprava doplatila na špatnou koordinaci a organizační chaos.

Nanga Parbat    Pod horou se pohybovala už pátá německá výprava. Byla pouze čtyřčlenná, tvořili ji Rakušané Peter Aufschnaiter (vedoucí) a Heinrich Harrer a Němci Hans Lobenhoffer a Ludwig Chicken. Po čtyřech předchozích nezdarech na východním hřebeni z Rakhiotského údolí zkoumali tentokrát, zda by se nenašla snazší cesta z údolí Diamirského SZ stěnou. Nejprve zkoušeli Mummeryho žebro, ale odradilo je lavinové nebezpečí. Ani následné pokusy v levé části stěny nebyly úspěšné. Ale mezitím vypukla 2. Světová válka. Všichni horolezci byli zatčeni Brity a převezeni do zajateckého tábora. Odtud se po 3 letech za dramatických okolností podařilo oběma Rakušanům utéct a po krušném přechodu Tibetu dostat do Lhasy, kde pak strávili několik dalších let. Heinrich Harrer potom napsal o celé anabázi knihu 'Sedm let v Tibetu'. V r. 1997 podle ní Hollywood natočil stejnojmenný film. Brad Pitt v hlavní roli je tak mužný, že by bez problémů dal i Everest v plavkách.


Fritz Wiessner
   
Heinrich Harrer


V letech 1939-1945 přišel strejda Adolf s nápadem rozšířit svou inovativní vizi panské rasy do zahraničí a svět měl jiné starosti než šplhat po kopcích. Po válce nastala nová éra. Nepál se otevřel světu a poskytl dosud netušené přístupy z jihu, Čína anektovala Tibet a naopak uzavřela trasy ze severu. Svět se změnil a pro horolezce uzrála doba.


Jak vidno, pozornost horolezců v předválečném období poutaly podle předpokladů pouze nejatraktivnější osmičky - Everest, Nanga Parbat, K2 a Kančendženga. Dva pokusy zaznamenal Gašerbrum I, ale všechny ostatní (Lhotse, Čo Oju, Manáslu, Makalu, Šisa Pangma, Annapurna, Dhaulágirí, Broad Peak, Gašerbrum II) si musely počkat na své horolezecké milence až po válce.