Menu
Německo
Johan Gottlieb Fichte (1762-1814) byl jedním z nejlepších řečníků všech dob. A taky
nejodvážnějších, protože v době Napoleonského útlaku neváhal vzývat Němce k rozhodnému odporu a samotného Napoleona považoval
za ztělesnění zla v dějinách.
'Mohl se stát osvoboditelem a dobrodincem lidstva, jen kdyby do jeho ducha padlo tušení o mravním učení!' hřímal Fichte spoza katedry.
Pozn.: Další výzkumy prokázaly, že výrazy 'imperátor' a 'mravní učení' jsou již ze své apriorní podstaty hluboce kontradikcionální (protikladné). A uvádět v této souvislosti spojení 'dobrodinec lidstva' se zdá býti vyloženým anachronismem. Již z této jediné věty ovšem můžeme nahlédnout až ke kořenům Fichtova filozofického založení, jímž je idealismus.
Podle Fichta je příroda pouze produktem Já, vytvořeným proto, aby na jeho odporu mohlo Já uskutečňovat samo sebe. Toto vyjádření je velmi přesné, avšak zcela nepochopitelné. Objasněme si jej proto poněkud šířeji.
Lidský život je postupný proces očišťování od cizích příměsí. Jen tímto způsobem se může člověk přiblížit stavu, kdy bude moci zvolat do chladného a nezměrného obličeje všehomíra: 'Ty jsi proměnlivý, ne já, a budu se nedotčen stále vznášet nad troskami tvých tvarů.' Příroda je tedy vytvářena mým vlastním Já jako 'testovací' mechanismus, na kterém vlastní Já musí dokázat zůstat nedotčeno. A podle toho, jak účinně dokáže zabránit pronikání přírodních vlivů do sebe sama, se pozná skutečná hodnota Já.
Po výše uvedeném snad již nepřekvapí, že Fichte dospívá jako první na německé půdě k myšlence socialistického upořádání státu.
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) je předním filozofem německého romantismu.
Spíše než chladným úvahám rozumu dává tento směr přednost pociťování, prožívání a citu vůbec.
Schelling se oženil se ženou svého blízkého přítele, F. A. W. Schlegela. Z morálního hlediska jej omlouvá snad pouze to, že si ji romanticky zidealizoval a že mu F. A. W. velmi rychle odpustil.
Jeho učení tvoří jakýsi protiklad k Fichtovi. Tvrdí, že nikoli příroda je pouze produktem Já, nýbrž duch je cele výtvorem přírody. Ptá se: 'Jak je v přírodě možné Já čili Duch?” a odpovídá: 'Duch (Já) je v přírodě možný jen proto, že příroda je původně duch, duch našeho ducha.'
Pozn.: Známý filozofický posměváček »A. Schopenhauer napsal, že u Schellinga je to jako ve strašidelné pohádce. Tuto poznámku uvádíme pouze pro pobavení, neboť jsme si plně vědomi určité suchopárnosti výkladu, které se nemůže zcela vyhnout žádná filozofická publikace.
Schelling považuje přírodu a ducha, reálný a ideální moment, za bytostně identické již ve své nejvnitřnější podstatě. Toto tvrzení zapůsobilo na jeho bývalého přítele J. G. Fichteho tak hluboce, že chtěl spáchat sebevraždu.
Pozn.: Pozornému čtenáři jistě neujde, že s postupujícím vývojem roste i počet křestních jmen
německých filozofů. Skutečně se zde nejedná o náhodu, nýbrž spíše o produkt jakýchsi dobových nálad. Původně byl každý přirozeně
pokřtěn pouze jménem jedním. Ovšem za svého života začali někteří myslitelé pociťovat intenzivní potřebu vydělit se z davu nejen
svými díly a začali si k vlastnímu připojovat ještě křestní jméno jiné (nejčastěji podle svého filozofického vzoru). Toto počínání
se postupně stalo jakýmsi znakem 'dobrých mravů' v učené společnosti. Rozmohlo se ovšem natolik, že dnes již bohužel nejsme schopni
rozpoznat pravá jména od aditivních. Dokonce konkrétně u Fichteho si nejsme zcela jisti ani příjmením a je možné, že se jedná
pouze o hanlivou přezdívku.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) se ve své době dokázal stát uznávanou hlavou německé filozofie. Byl 'pruským dvorním filozofem' a jeho přednášky se těšily mimořádné oblibě i přes jeho minimální řečnické schopnosti. Mluvil totiž rychle, zajíkavě a při řeči často zadrhával. Nicméně jeho přednášky navštěvovali i přední činitelé státu.
Ve svém díle vychází z Fichteho i Schellinga a jejich do značné míry protikladné myšlenky spojuje v syntéze. Tato obsahuje něco
z obou krajností, ale omezuje je tak, že se již navzájem nevylučují. Fichteho subjektivní idealismus (vztažený k Já) a Schellingův
objektivní idealismus (vztažený k přírodě) dokázal Hegel překonat svým absolutním idealismem, nevztaženým k ničemu.
Poté, co dospěl k základní myšlence 'teze – antiteze – syntéza', nachází Hegel tyto stupně i ve vývoji společnosti a lidského ducha. Lidský duch prochází fázemi 'bytí o sobě' (zkoumá subjekt, tj. nástroje svého myšlení - logika), 'sebeodcizení' (zkoumá objekt, tj. přírodu - filozofie přírody) a 'bytí o sobě a pro sebe' (duch se vrací k sobě samému - filozofie ducha).
V prvních dvou oblastech (ve zkoumání přírody obzvláště) nebyl Hegel jako romantik nijak silný a proto tyto části můžeme směle přeskočit a věnovat se až jeho filozofii ducha.
Nacházíme v ní tři části – subjektivní duch (člověk jako individuum), objektivní duch (člověk v kontextu rodiny, společnosti, dějin) a absolutní duch.
Absolutní duch je také rozvržen do tří částí - na umění, náboženství a filozofii. Za nejvyšší a již dále nedělitelnou formu absolutního ducha je považována filozofie, která převádí do čisté formy myšlenky to, co je v umění názorem a v náboženství pociťováním a představou.
Pozn. 1: Z různě modifikovaných principů Hegelovy 'Trojky' vychází v dnešní době řada skandinávských filozofických škol, obzvláště švédských.
Pozn. 2: Subjektivní a objektivní stupně dialektiky lze přijmout poměrně snadno. Ovšem obsah třetího stupně již tak průzračný není a často působí dojmem spíše umělé konstrukce.
Tolik k Hegelově filozofii. Ovšem neméně významné je i jeho dílo historické. Jako filozof dějin nemá mezi mysliteli svého století sobě rovného. Pro Hegela jsou individua, národy i celé epochy pouze nutná stádia, kterými prochází světodějinný proces. A v okamžiku, kdy působí, jsou právě tím, co v této chvíli odpovídá dějinnému rozumu. V tomto smyslu může pak Hegel říci, že co je rozumné, je skutečné a co je skutečné, je rozumné.
Pozn.: Z toho ovšem vyplývá, že rozumné je naprosto všechno, co se stane v danou chvíli, ať již se jedná o genocidy, hladomory, či demokratické volby. Této převratné myšlence je věnováno 838 stran.
Hegel opovrhoval těmi, kdož spatřují účel existence společnosti ve 'štěstí' jednotlivce. Světové dějiny podle něj nejsou půdou štěstí a šťastná období jsou v nich jen prázdné listy. Neboli 'Provinění ctí velké charaktery', jak napsal v jednom ze svých spisů.
Po tomto stručném nástinu díla historického snad již nepřekvapí, že Hegel považoval militantní pruský stát za vrchol historického vývoje a za poslední moudrost světodějinného rozumu. Podobně jeho vlastní filozofická soustava byla pro něj vyvrcholením a jakýmsi uzavřením dějin filozofie.
Závěrem bychom se chtěli zmínit ještě o významné charakterové vlastnosti tohoto velikána, která hluboce působila na jeho současníky, přátele i pokračovatele - byla to Mistrova mimořádná skromnost.
Pozn.: S Fichtem, Schellingem a obzvláště Hegelem vstupuje do moderní filozofie poprvé nový prvek - prvek nejistoty. Již v dřívějších obdobích hovořili filozofové jazykem těžce srozumitelným pro nevzdělanou většinu, avšak jejich vyjadřování bylo poměrně snadno dekódovatelné alespoň v rámci znalé filozofické komunity. Tento rys s vystoupením německých romantiků postupně mizí. Jejich díla vynikají natolik zastřenou mluvou a abstraktním stylem, že přesnou myšlenkovou linku již nedokáží určit ani sami filozofové. Tento styl o století později rozvinuli a přivedli k dokonalosti »K. Jaspers a »M. Heidegger.
'Mohl se stát osvoboditelem a dobrodincem lidstva, jen kdyby do jeho ducha padlo tušení o mravním učení!' hřímal Fichte spoza katedry.
Pozn.: Další výzkumy prokázaly, že výrazy 'imperátor' a 'mravní učení' jsou již ze své apriorní podstaty hluboce kontradikcionální (protikladné). A uvádět v této souvislosti spojení 'dobrodinec lidstva' se zdá býti vyloženým anachronismem. Již z této jediné věty ovšem můžeme nahlédnout až ke kořenům Fichtova filozofického založení, jímž je idealismus.
Podle Fichta je příroda pouze produktem Já, vytvořeným proto, aby na jeho odporu mohlo Já uskutečňovat samo sebe. Toto vyjádření je velmi přesné, avšak zcela nepochopitelné. Objasněme si jej proto poněkud šířeji.
Lidský život je postupný proces očišťování od cizích příměsí. Jen tímto způsobem se může člověk přiblížit stavu, kdy bude moci zvolat do chladného a nezměrného obličeje všehomíra: 'Ty jsi proměnlivý, ne já, a budu se nedotčen stále vznášet nad troskami tvých tvarů.' Příroda je tedy vytvářena mým vlastním Já jako 'testovací' mechanismus, na kterém vlastní Já musí dokázat zůstat nedotčeno. A podle toho, jak účinně dokáže zabránit pronikání přírodních vlivů do sebe sama, se pozná skutečná hodnota Já.
Po výše uvedeném snad již nepřekvapí, že Fichte dospívá jako první na německé půdě k myšlence socialistického upořádání státu.
 |
Schelling se oženil se ženou svého blízkého přítele, F. A. W. Schlegela. Z morálního hlediska jej omlouvá snad pouze to, že si ji romanticky zidealizoval a že mu F. A. W. velmi rychle odpustil.
Jeho učení tvoří jakýsi protiklad k Fichtovi. Tvrdí, že nikoli příroda je pouze produktem Já, nýbrž duch je cele výtvorem přírody. Ptá se: 'Jak je v přírodě možné Já čili Duch?” a odpovídá: 'Duch (Já) je v přírodě možný jen proto, že příroda je původně duch, duch našeho ducha.'
Pozn.: Známý filozofický posměváček »A. Schopenhauer napsal, že u Schellinga je to jako ve strašidelné pohádce. Tuto poznámku uvádíme pouze pro pobavení, neboť jsme si plně vědomi určité suchopárnosti výkladu, které se nemůže zcela vyhnout žádná filozofická publikace.
Schelling považuje přírodu a ducha, reálný a ideální moment, za bytostně identické již ve své nejvnitřnější podstatě. Toto tvrzení zapůsobilo na jeho bývalého přítele J. G. Fichteho tak hluboce, že chtěl spáchat sebevraždu.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) se ve své době dokázal stát uznávanou hlavou německé filozofie. Byl 'pruským dvorním filozofem' a jeho přednášky se těšily mimořádné oblibě i přes jeho minimální řečnické schopnosti. Mluvil totiž rychle, zajíkavě a při řeči často zadrhával. Nicméně jeho přednášky navštěvovali i přední činitelé státu.
 |
Poté, co dospěl k základní myšlence 'teze – antiteze – syntéza', nachází Hegel tyto stupně i ve vývoji společnosti a lidského ducha. Lidský duch prochází fázemi 'bytí o sobě' (zkoumá subjekt, tj. nástroje svého myšlení - logika), 'sebeodcizení' (zkoumá objekt, tj. přírodu - filozofie přírody) a 'bytí o sobě a pro sebe' (duch se vrací k sobě samému - filozofie ducha).
V prvních dvou oblastech (ve zkoumání přírody obzvláště) nebyl Hegel jako romantik nijak silný a proto tyto části můžeme směle přeskočit a věnovat se až jeho filozofii ducha.
Nacházíme v ní tři části – subjektivní duch (člověk jako individuum), objektivní duch (člověk v kontextu rodiny, společnosti, dějin) a absolutní duch.
Absolutní duch je také rozvržen do tří částí - na umění, náboženství a filozofii. Za nejvyšší a již dále nedělitelnou formu absolutního ducha je považována filozofie, která převádí do čisté formy myšlenky to, co je v umění názorem a v náboženství pociťováním a představou.
Pozn. 1: Z různě modifikovaných principů Hegelovy 'Trojky' vychází v dnešní době řada skandinávských filozofických škol, obzvláště švédských.
Pozn. 2: Subjektivní a objektivní stupně dialektiky lze přijmout poměrně snadno. Ovšem obsah třetího stupně již tak průzračný není a často působí dojmem spíše umělé konstrukce.
Tolik k Hegelově filozofii. Ovšem neméně významné je i jeho dílo historické. Jako filozof dějin nemá mezi mysliteli svého století sobě rovného. Pro Hegela jsou individua, národy i celé epochy pouze nutná stádia, kterými prochází světodějinný proces. A v okamžiku, kdy působí, jsou právě tím, co v této chvíli odpovídá dějinnému rozumu. V tomto smyslu může pak Hegel říci, že co je rozumné, je skutečné a co je skutečné, je rozumné.
Pozn.: Z toho ovšem vyplývá, že rozumné je naprosto všechno, co se stane v danou chvíli, ať již se jedná o genocidy, hladomory, či demokratické volby. Této převratné myšlence je věnováno 838 stran.
Hegel opovrhoval těmi, kdož spatřují účel existence společnosti ve 'štěstí' jednotlivce. Světové dějiny podle něj nejsou půdou štěstí a šťastná období jsou v nich jen prázdné listy. Neboli 'Provinění ctí velké charaktery', jak napsal v jednom ze svých spisů.
Po tomto stručném nástinu díla historického snad již nepřekvapí, že Hegel považoval militantní pruský stát za vrchol historického vývoje a za poslední moudrost světodějinného rozumu. Podobně jeho vlastní filozofická soustava byla pro něj vyvrcholením a jakýmsi uzavřením dějin filozofie.
Závěrem bychom se chtěli zmínit ještě o významné charakterové vlastnosti tohoto velikána, která hluboce působila na jeho současníky, přátele i pokračovatele - byla to Mistrova mimořádná skromnost.
Pozn.: S Fichtem, Schellingem a obzvláště Hegelem vstupuje do moderní filozofie poprvé nový prvek - prvek nejistoty. Již v dřívějších obdobích hovořili filozofové jazykem těžce srozumitelným pro nevzdělanou většinu, avšak jejich vyjadřování bylo poměrně snadno dekódovatelné alespoň v rámci znalé filozofické komunity. Tento rys s vystoupením německých romantiků postupně mizí. Jejich díla vynikají natolik zastřenou mluvou a abstraktním stylem, že přesnou myšlenkovou linku již nedokáží určit ani sami filozofové. Tento styl o století později rozvinuli a přivedli k dokonalosti »K. Jaspers a »M. Heidegger.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |