Konec starověku a počátek středověku je charakterizován mohutným vzestupem křesťanství. Další vývoj lidského myšlení se ubíral skrze středověk téměř zcela ve znamení víry.
Od filozofie se v tomto období žádalo, aby nepovažovala za pravdivé nic, co odporuje pravdám víry. Tímto způsobem byla filozofie v podstatě vřazena pod teologii a stala se 'služkou teologie'. Tento termín převzali toelogové od samotných filozofů, kteří již dříve prohlašovali matematiku, geometrii, astronomii a rétoriku za služky filozofie.
Díky tomuto vývoji mohl být formulován zákon cyklického posuvu služek, který (ve zkrácené formě) říká: 'Stává se služkou ten, kdo sobě služky hledá.'
Ovšem i pod křídly teologie bylo třeba řešit spoustu nejasností. Jedním z nejpalčivějších problémů štředověku byl tzv. 'Spor o univerzálie', který by se dal vyjádřit otázkou: 'Přísluší vyšší skutečnost jednotlivému nebo obecnému?'
Pozorný čtenář jistě v této chvíli musí mít pocit, že s podobnými otázkami jsme se již setkali. A skutečně je tomu tak. Tento problém řešili už staří Řekové a jak vidno, diskuze o něm neustala po staletí. Jedná se opět o ono platónovské: 'Pijeme opravdu pivo nebo pouze jevovou formu obecné skutečnosti?'
Postupem času se vyformovaly dvě navzájem názorově protichůdná křídla. Realistické, které přiznává vyšší skutečnost obecnému a nominalistické, pro které jsou obecné pojmy pouhá jména ('nomen') vytvořená naším intelektem a který jedinou existenci připisuje jednotlivinám. Zde si jen všimněme, že název 'realistický' je zde použit v takřka opačném smyslu, než je běžné dnes.
Ze zástupců realismu uveďme alespoň Anselma z Canterbury (1033-1109), jenž proslul svým slavným důkazem Boží existence. Podle něj je Bůh něco, nad co nelze myslet nic vyššího. Pokud by existoval jen v naší představě (intelektu), mohli bychom vždy nad svou představu myslet ještě něco vyššího (např. opravdového Boha). Čili Bůh není v našem intelektu a tudíž musí existovat mimo něj. Tím je důkaz proveden.
Jednomu z Anselmových následovníků, mnichu Gaunilovi, se pomocí této smělé myšlenkové konstrukce podařilo dokázat i existnci vodníka, rusalky a ostrova Atlantidy.
Zastáncem nominalismu byl Jan Roscellinus (1050-1120), který poněkud nepředloženě aplikoval své zásady na Boží Trojici, za což byl exkomunikován a obviněn z kacířství. Jeho učení, jak už bylo řečeno výše (ve větě bezprostředně předcházející této), se citelně dotýkalo problému tzv. 'Velké Trojky', u kterého se zastavme trochu blíže.
Křesťanský monoteismus má jednu zvláštnost. Nejvyšší Bůh totiž není jediný, nýbrž trojjediný, což znamená Otce, Syna a Ducha Svatého sjednoceného v jednu jedinou bytnost. Pozemským obrazem této trojjedinosti se stala sv. Panna Marie, jež nebyla samodruhá, nýbrž samotřetí. Ale dosti her s čísly.
Proti tomuto oficiálnímu církevnímu dogmatu vystoupil již na úsvitu středověku mnich Árius (nezaměňovat s árijstvím). Tvrdil, že Syn není svou podstatou roven Otci, nýbrž je mu podřízen a tvoří prostředníka (otec Augustin zde používá hanlivý termín 'interface') mezi Bohem a člověkem. Naproti tomu Roscellinus v duchu nominalistických zásad tvrdil, že tři božské osoby existují separátně, a pouze naše mysl provádí jejich shrnutí v jednu božskou substanci.
Arius ani Roscellinus se svými názory neuspěli.


Pozn. 1:  Všímavému čtenáři jistě neujde, že u obou myslitelů je, podle nás zcela neprávem, opomíjen Duch Svatý.

Pozn. 2:  Z církevního dogmatu o trojjedinosti jednoznačně vyplývá, že jsme jedinou civilizací ve vesmíru. Pokud by totiž existovala ještě nějaká jiná, musel by Bůh vyslat dalšího ze svých Synů, který by na svá bedra vzal tamní hříchy. Ve všeobecnosti by tedy Bůh musel být n-jediný. Tuto myšlenku však církevní klérus na koncilu v Cařihradě jednoznačně zavrhl s odůvodněním, že by byla pro prostého čtenáře Bible příliš komplikovaná.

Po této krátké vsuvce se již vraťme zpět ke sporu o univerzálie.

Petr Ábelard (1079-1142) studoval názory realistů i nominalistů a nakonec přišel s geniálně jednoduchým řešením. Podle něj mají pravdu oba směry. Pro Boha jsou totiž univerzálie před věcmi, neboť svět byl stvořen až na základě jeho božských idejí. Na druhé straně pro člověka jsou univerzálie pouze ve věcech, neboť jen ty jsou přístupné našemu poznání, vše ostatní je abstrakce našeho intelektu.
Ábelard prožil tragický osobní život. V mládí se zamiloval do krásné neteře jednoho významného pařížského kněze, který ovšem pro jejich lásku neměl pochopení. Jím najatí pochopové připravili Petra o poměrně významný orgán, což naštěstí nemělo vliv na jeho činnost duchovní. Nicméně Petr prožil zbytek života v klášterech a poustevnách a jeho osud jen dokumentuje ne vždy snadnou cestu milovníků moudrosti.

Celý spor o univerzálie byl definitivně vyřešen až příspěvkem jezuitského filozofického křídla, které vyvrátilo nominalismus a nade vší pochybnost prokázalo pravdivost realismu.

Další z otázek, jimiž se filozofie středověku intenzivně zabývala, byl tzv. problém teodiceje, vyjádřený větou 'Jak může neexistující Bůh připustit existenci zla na zemi?' Tato otázka není do dnešních dnů uspokojivě vyřešena.

Tomáš Akvinský (1225-1274) Dílem Tomáše (takto zkráceně a snad trochu familiárně jej nazývá většina odborné literatury a tohoto označení se přidržíme i my) vrcholí období tzv. scholastiky.
Tento název se stal v podstatě synonymem pro filozofii středověku. Byla plodem duchovenstva z klášterních škol (jak už napovídá název 'scholastika' – školní nauka) a její cíl byl předem stanoven: měla pouze rozumově objasňovat to, co již pro víru bylo nezvratnou pravdou.
Tomáš podal hned pět důkazů Boží existence. Všechny byly založeny na podobně důmyslných myšlenkových obratech jako u bratra Anselma. Učil, že nad říší poznání se klene říše nadpřirozené pravdy, do které není možno proniknout myšlením a tudíž všechna tajemství křesťanské víry musíme přijmout jako daná a nezpochybnitelná. Z toho jasně vyplývá, že Tomáš podřizuje myšlení víře.

Dante Aligieri (1265-1321) sice nepatří k filozofům, spíše k básníkům, zato ale ve svém díle 'Božská komedie' podal působivý obraz křesťanského světa, vytvořeného scholastikou. Obsahem díla je popis autorova putování říší pekla přes očistec až konečně do nebeského ráje. Ten Dante nazývá Třetí říše.

Věnujme nyní ještě několik poznámek osudům spisů Aristotelových.
Církevní nomenklatura raného středověku Aristotela nepřijala. Byl označen za 'šibalského pohana' (někdy i hůře), jeho díla byla zakazována a pálena. Naštěstí učenci arabské říše byli méně úzoprsí a zde Mistrovo dílo vešlo v obecnou známost a stalo se základem učení mnoha pronikavých duchů (Avicenna, Averroes). Tito jej označovali za 'Filozofa', na rozdíl od ostatních 'filozofů'.
Od 12. století se ovšem mění i postoj křesťanského světa a Aristotelovo dílo se postupně stává všeobecně známým. K evropským myslitelům ovšem proniká nikoliv přímo, ale prostřednictvím překladů z arabštiny (hovoříme zde o tzv. Aristotelově orientální deflexi (oklice)). Brzy získává nesmírný věhlas a jeho spisy jsou považovány za nepřekonatelnou sumu veškeré světské moudrosti a za vzor pravdy vůbec. Stávají se základním studijním materiálem pro učence té doby - Alberta Velikého, Tomáše i pozdní scholastiky.



Roger Bacon (1214-1294) Baconovy spisy se nazývají 'Větší dílo', 'Menší dílo' a 'Sedm slabik'. Dávají nám poznat spíše vědce, než oddaného františkána. Bacon požaduje návrat k bezprostřední zkušenosti a pozorování přírody, zatímco klasická scholastika se pouze odvolává na autority (bible, Aristoteles).
Říká se, že Bacon tímto přístupem již fakticky přikládá sekeru ke kořenům celé scholastiky. Toto tvrzení je však trochu nadnesené a v tomto případě se musíme spíše přiklonit k antitezi. Bacon velmi zřetelně cítil na svém krku ostří sekery, kterou mu na něj přiložila scholastika a tudíž se ve všech svých spisech jeví jako oddaný syn církve a papežův obdivovatel.

Duns Scotus (1270-1308) byl velmi drobného vzrůstu a hubené, až vyzáblé postavy. To mu ovšem nezabránilo, aby se stal neobyčejně plodným spisovatelem. Svým dílem přispěl k vydělení filozofie z teologického rámce, k němuž došlo těsně po jeho smrti.
Současníci ho poctili přezdívkou 'Doctor subtilis', což se později nepřesně začalo překládat jako 'precizní'.

Vilém Occam (1290-1349) má snad největší podíl na tom, že se služka konečně stala vlastní paní. Tvrdil, že základem všeho vědění je zkušenost vycházející z jednotlivého. O Bohu takovou zkušenost mít nemůžeme a proto teologie jako věda se svými důkazy apod. je zhola nemožná.
Tímto aktem již filozofie zcela jasně vypověděla Římu službu. Mohla si to dovolit, neboť papež tou dobou sídlil v Avignonu.
Svým učením se Vilém samozřejmě dostal do rozporu s oficiálními názory, byl uvězněn, uprchl a útočiště našel až v Mnichově u Ludvíka Bavorského, který byl tehdy ve sporu s církví. K němu pronesl slavnou větu 'Braň mne mečem, já tě budu bránit perem', což Ludvíka, obklíčeného papežskými vojsky, hluboce dojalo.
Occam si na rozdíl od Dunse získal přezdívku 'Doctor invincibilis', kterou ovšem pokládal za hrubou urážku, neboť netušil, co znamená.