Od slovního popisu jednotlivých stupňů obtížnosti se už většinou upouští. Jest nesnadno od sebe slovy odlišit 12 úrovní. Většinou se vše potom odbude něčím jako 'další stupňování obtíží', což je informace sice zásadní, ale k ničemu. Pokud už v našem přehledu bude uveden slovní popis, pak je převzatý ze starších pramenů.

Obecně by se dalo říct, že čím těžší je výstup či cesta, tím přesnější bývá její hodnocení. Těžké cesty si bóchači hlidajó, každá taková vzbuzuje vášnivé inetové diskuse a je průběžně opravována ku obrazu většiny.

Jak už naznačeno bylo, pro hodnocení obtížnosti neexistuje objektivní měřítko, jako např. změříme velikost nejmenšího chytu v cestě, mrkneme do převodní tabulky s milimetry a je vyhráno. Vše funguje tak, že prvolezec cestu přeleze, od pasu vypálí hodnocení, počká, až ho sprdnou další přelezci a z následující filipiky vypadne obtížnost. Tato se ještě často liší oblast od oblasti a materiál od materiálu (pískovec - vápenec atd.) Nicméně i přes tyto problematické aspekty shledáváme snahu ohodnotit obtížnost výstupů jako prospěšnou a dokonce nezbytnou. A to jak z hlediska bezpečnosti lezců (začátečník se nepohrne do osmičky), tak i proto, že lezecká komunita má o čem vést nekonečné debaty.

Základní dělení stupnic podle druhu lezení:

	Volné lezení - lezec využívá jen skály a vlastních schopností, tj. nedrží se skob, nepotahuje se na laně, nestoupá po žebříku. Technických pomůcek (kruhů, lana, karabin) se používá pouze na jištění pro případ pádu.
	Sólové lezení - stejné jako předchozí, ale bez jakéhokoliv jištění. Každý pád znamená rakev nebo v nejlepším případě vozík. Občas se pro tento styl používá i označení 'free solo' a nesprávně se zaměňuje s volným lezením.
	Bouldering (česky bordeling) - lezení bez jištění po kamenech a skalkách nižší výšky. V případě problémů možný seskok na zem či do speciální matrace - bouldermatky.
	Technické lezení - k lezení se využívá i technických pomůcek, tj. bušíte do skály skoby, držíte se jich, věšíte na ně žebříky atd. Nejstarší způsob lezení, dnes využívaný už méně. Spousta dříve technických cest je dnes lezena volně.
	Feratové lezení - skalní cesty vybavené jistícími fixními lany, železnými stupačkami i dalšími umělými pomůckami. Tyto pomůcky se využívají nejen k jištění, ale i jako umělé chyty či stupy.
	Ledové lezení - lezení po ledových sloupech, stěnách, rampouších atd. za pomocí cepínů a maček.
	Drytooling neboli mixy - lezení ve skále s mačkami a cepíny. Dá se aplikovat i na umělých stěnách se speciálními dřevěnými 'chyty' a dalšími pomůckami. Místo maček se pak používají lezečky.

Dlouholetá a u nás hojně používaná stupnice pro volné lezení se skrývá pod zkratkou UIAA (česky Ujája, Union Internationale des Associations D'Alpinisme neboli Mezinárodní svaz horolezeckých asociací). Zavedena byla v roce 1974. Obtížnost je dána nejtěžším úsekem a snad částečně i délkou cesty.

Vyjadřuje se římskými (avšak běžně i 'našimi' arabskými) číslicemi od nejlehčí I po současnou hranici lidských možností XII. Jedná se o stupnici otevřenou, čili je možné, že s růstem schopností lezců v budoucnu ještě nějaký stupínek přibude.

I přes subjektivitu platí zhruba toto: stupeň I je turistika, kde už je nutno pro stoupání používat rukou. III by měl vylézt každý průměrně talentovaný začátečník, V už pouze výjimečně talentovaný začátečník a stupně VIII a výš už jsou záležitostí trénovaných lezců, pro které lezení představuje zásadní životní náplň.

Pro jemnější rozlišení stupňů se ještě používá + a -. Takže VI+ je těžší než VI, zatímco VI- lehčí. + a - ale nepředstavují polovinu stupně, jak by se mohlo zdát. To by potom VI+ a VII- bylo totéž. Jsou zhruba čtvrtinou, takže VI+ je 6,25. Existuje totiž ještě mezistupeň VI+/VII-, který je právě polovinou intervalu - 6,5. Takže schůdky jdou za sebou následovně:

VI		6,0
VI+		6,25
VI+/VII-		6,5
VII-		6,75
VII		7,0

Pokud by se vám zdálo, že už toto značení je příliš jemné vzhledem k jakés takés objektivitě, pak vězte, že nejtěžší cesty jsou hodnoceny ještě s jemnějším rozlišením. Existují totiž další mezistupínky, např. X/X+ a XI-/XI. Adam Ondra přiřkl své cestě Kostitřas Nesmrtelný v Krasu obtížnost 11-/11/11! Což vyjádřeno matematicky znamená:

((10,75 + 11)/2 + 11)/2 = 10,937

Z čehož jest vidno, že Adam je nejen výborný lezec, ale i geniální matematik. Vyjádřit obtížnost s takovou přesností, to už vyžaduje nánosy talentu, jimiž hned tak každý nedisponuje. Je ovšem pravděpodobné, že celé to hausnumero vzniklo pouze otrockým převodem z Francouzské stupnice.

V současnosti pravděpodobně nejčastěji používaná, mezi špičkovými lezci už takřka výhradně. Vznikla na vápencích v jižní Francii a postupně se rozšířila do celého světa.

Obtížnost je hodnocena, stejně jako u předchozí UIAA, nejtěžším úsekem a zřejmě i celkovou náročností. Vyjadřuje se arabskými číslicemi 1-9, jemnější rozlišení je dáno písmeny a, b, c, ještě jemnější plusem a nejjemnější kombinací předchozích. Takže se setkáme např. s obtížností

8c+/9a

což trochu připomíná hieroglyfický nápis z Egyptské pyramidy. Avšak vězte, že nejtěžší skalní přelezy jsou dnes hodnoceny právě touto stupnicí. Mírně pozoruhodné je, že stupnice nepracuje s mínusem, takže třeba 8c- neexistuje.

Převod mezi UIAA a Francií
Pro obtížnosti 6 a výše UIAA platí: 1 stupeň UIAA odpovídá 2/3 (neboli dvěma písmenům) stupně francouzského. Takže např. 6 UIAA = 5c Fr., 7 = 6b, 8 = 7a, 9 = 7c, 10 = 8b, 11 = 9a, 12 = 9c.
Nižší stupně je třeba si zapamatovat, žádný odvoditelný vztah mezi nimi není. Takže 4 UIAA = 4a Fr., 5 = 4c, 6 = 5c.

Pozn.: Pokud už jsou špičkoví lezci schopni hodnotit cesty s tak mikroskopickou rozlišovací schopností, pak se nabízí otázka, proč místo čísel, písmen, plusů, lomítek a šlaka čeho všeho nezůstat raději u prostého desetinného čísla, kterému rozumí každý. Jest se domnívati, že 10,9 či 10,94 (pro Adama Ondru) vyhlíží srozumitelněji než uvedený hieroglyf.

Na rozdíl od předchozích hodnotí výstup komplexněji, od turistických po lezecké (i technické) cesty, s časovou náročností atd. Úplné hodnocení se skládá ze 3 částí, např.

III, 5.10c, A3

Římská číslice udává časovou náročnost mezi I-VI. I-III znamená trvání do jednoho dne, IV jeden den, V jeden až dva dny, VI dva a víc dní.

Druhá část vyjadřuje obtížnost pohybu. První číslo rozlišuje mezi turistikou a lezením. 1-4 jsou různé stupně spíše turistické obtížnosti (do III stupně UIAA), 5 je lezení s jištěním. Druhé číslo udává technickou obtížnost lezení (něco jako UIAA) ve stupních 0-14. Pro jemnější rozlišení se ještě doplňuje písmeny a, b, c, d.

Třetí část znamená obtížnost technického lezení (je-li nutné), viz. technická stupnice.

Pro lezení skalních cest ve většině případů postačí druhá část, tato se ale uvádí vždy celá - i s poměrně zbytečnou úvodní pětkou.

Tato stupnice se snaží o komplexní hodnocení, zahrnující obtížnost skalních partií, možnost a kvalitu jištění, strmost sněhu nebo ledu, délku výstupu, (ne)možnost ústupu atd. Stupnice vznikla za 2. světové války mezi špičkovými alpskými horolezci a dodnes se používá hlavně v italských a francouzských Aplách. Má 10 stupňů, vyjádřených písmeny podle francouzských zkratek.

Spolu s písmeny se uvádí i podrobnější popis, např.: ED 2 (1 místo VII, 2 délky VI+, A2, 60°)
čili krajně obtížný výstup (u některých stupňů se uvádí i jemnější rozlišení 1-4, zde 2) s jedním místem klasifikace VII, se dvěma délkami VI+, technické lezení nejvýše A2, led nejvýše 60°.

Souhrnná klasifikace pro velehorské i nevelehorské terény. Výstup se označuje dvěma údaji. První je celková náročnost, podobně jako u západoalpské stupnice. Vyjadřuje se písmeny M, D, VD, S, VS, HVS, XS, E, přičemž poslední stupeň se ještě jemněji rozlišuje na 1-12. Druhý údaj udává obtížnost volného lezení v nejtěžším místě (podobně jako UIAA) ve stupních 1-7 s jemnějším rozlišením a, b, c.

Příklad:

HVS, 5b - Cesta s jedním dobře zajištěným 5b krokem a zbytkem v lehčím terénu.
E1, 5b - Cesta s jen pár 5b kroky, rozumně odjistitelná.
E2, 5b - Buď stále dobře jištěné 5b kroky, nebo občas 5b, ale s velmi sporým jištěním.

Tuto stupnici shledáváme filištínskou neboť nikdy přesně nevíme, co nás v cestě čeká. Lepší by pravděpodobně bylo říct 7-, špatně jištěné a lámavé.

Britská stupnice se používá spíše pro vysokohorské lezení. Pro sportovní lezení na skalách se i v Británii užívá stupnice francouzská (!!) s prefixem 'F'.

Rusáci musí mít vždy něco extra - do své stupnice začlenili i nadmořskou výšku a tudíž ji učinili ještě komplexnější. Další kritétia z ostatních stupnic totiž obsahuje také - např. obtížnost jednotlivých úseků, celková délka výstupu jak v metrech tak v hodinách, průměrný sklon atd.

Hodnocení se dělí na dvě části. První je obecná náročnost výstupu ve stupních 1-6, jemněji dělenými na A, B.

Příklad:

1A - každý výstup těžší než pěší túra bez omezení nadmořské výšky a bez speciálního vybavení.
6B - výstup dlouhý minimálně 1000 m s nejvyšším místem nad 4500 mnm, který zabere minimálně 48 hodin a vyžaduje alespoň 250 jistících míst. Do tohoto stupně mohou být začleněny i extrémně těžké výstupy pod hranicí 4500 mnm.

Druhá část stupnice hodnotí obtížnost lezení ve skále a ledu stupni I-VI. Např.:
III (středně těžké) - sníh a led má sklon okolo 35°-45°. Skála obsahuje dobré a početné chyty, nevyžaduje technické lezení. Sestup skalními pasáženi je realizován volným lezením či slaněním. Postačí normální lezecká výbava.

Jak vidno, ruská stupnice je určená primárně pro vysokohorské lezení a nikoli pro sportovní lezení na skalkách. To také činí její převody do ostatních stupnic takřka nemožnými.

Více o ruské stupnici zde.

Česká pískovcová stupnice byla uzavřena na stupních I – VII. Sedmý stupeň však byl lezený už před druhou světovou válkou. Po válce už zahrnoval cesty s rozdílem až tří stupňů, které byly označovány jako VIIa, VIIb a VIIc. I to se ukázalo jako nedostačující a proto byla uzavřená česká stupnice postupně nahrazována otevřenou stupnicí saskou.

Ta má dnes 11 stupňů označených římskými číslicemi. Pro jemnější rozlišení byly zavedeny ještě mezistupně a, b, c. Maximem je nyní stupeň XIIc (zhruba 11+ UIAA). Saská stupnice je o něco měkčí než UIAA, např. pískovcových VIIIb odpovídá přibližně obtížnosti 7 UIAA.

Pro zvýšení chaosu se navíc hodnocení pískovcových cest liší i oblast od oblasti. Třeba u starších cest hlavně v Adršpachu a Broumově se udrželo mnohem tvrdší hodnocení, než například v Českém ráji.

V dnešní době lezou už i klokani. K hodnocení využívají otevřenou stupnici mající v současnosti 36 dílů. Nepoužívají se mezistupně, každý nový dílek obtížnosti znamená celý nový stupeň. Tudíž např. stupně 9-, 9, 9+ UIAA odpovídají 27, 28, 29 stupňům klokaní stupnice.

Podobné hodnocení praktikuje i stupnice jihoafrická.

Existují dvě stupnice, francouzská a americká. Francouzská zhruba odpovídá své skalní jmenovkyni, přičemž je ale o špetku tvrdší. Takže bouldrových 7B zhruba odpovídá skalním 7c. Pro odlišení stupnic se v boulderingu písmena píší velká, zato skalní malá. Někdy se též setkáme se zkratkou FB (od proslulé francouzské oblasti Fontainblééé), takže např. FB 7B. Nejlehčí stupeň 3 v bordelingu odpovídá přibližně 5+ UIAA a momentálně nejtěžší 8C+ zhruba 11+ UIAA.

Američané používají stupně V0-V15, přičemž V0 odpovídá zruba 6- UIAA a V15 asi 11 UIAA.

Obtížnost cesty bývá někdy doplněna poznámkou z jaké pozice se nastupuje (např. SD sit down, ze sedu).

Z obou stupnic jest patrno, že na bordely nemají přístup žádná ořezávátka neb autoři ani neuvažovali o tom, že by někdo na světě mohl lézt něco lehčího než 5+.

Lidově řečeno hákování či hákovačka.

Bohužel i v hodnocení technického lezení se setkáváme s nezbytným chaosem a kritéria obtížnosti se různí. Jiné jsou v Tatrách, Alpách či USA. Obecně se dá říct, že technické stupně začínají prefixem 'A', jenž je převzatý z francouzštiny: artificiel - umělý. Následuje číslice určující obtížnost. Někdy se setkáme ještě s postfixem 'e', který signalizuje použití expanzivních skob (nýtů), např. A4e.

Dále se používá stupnice uvozená prefixem 'C' (clean), signalizující, že používáme pouze prostředky nepoškozující skálu a ve skále nezůstávající - vklíněnce, friendy, abalaky a jiné vynálezy. Takže žádná kladiva a skoby, skála musí po našem přelezu zůstat taková, jako byla před ním. Stupně obtížnosti zhruba odpovídají 'A' stupnici, např. C2.

Uveďme si nejpoužívanější stupnice:

UIAA

Tatranská

Severoamerická: subjektivní hodnocení zakládání jištění způsobovalo nečitelnost původního systému, navíc obtížnost byla dále ovlivněna zanecháváním jištění v cestách. To vedlo k zavedení nového hodnocení, kdy se základním kritériem stala potenciální délka pádu, pokud dojde k vytržení právě zatíženého postupového jištění.

Feraty nesou název podle italského označení Via Ferrata, v Německu jsou známy pod jménem Klettersteig. Původní italská stupnice obsahovala pouze 3 barevné stupně shodné jako u sjezdovek: modrá lehká, červená střední a černá těžká.

Modernější východoalpská stupnice má 5 stupňů označených A-D:

Nejstarší stupnicí je skotská, využívající stupně I-VI podle sklonu ledu (45°-90°) a délky výstupu. Z ní se vyvinula stupnice mezinárodní, obsahující dvě části. První římské číslo hodnotí celkovou náročnost a nebezpečnost výstupu, druhé arabské udává technickou obtížnost vlastního lezení. Příklad: IV/8-.

Tato mezinárodní stupnice je spíše vhodná pro hodnocení ledových výstupů v horském prostředí. Pro 'sportovní' lezení často i mimo hory po ledových útvarech, zamrzlých vodopádech atd. je vhodnější stupnice WI (Water Ice). Stupně WI vyjadřují obtížnost lezení v ledu, pro jemnější členění se používá + a -. Kromě toho se ještě přidává hodnocení psychické náročnosti v E-stupnici (viz. níže).

Jedná se o lezení s ledovou výzbrojí (mačky, cepíny) ve skalním terénu bez ledu nebo s menšími ledovými úseky.

Stupnice částečně vychází z volného lezení. Obsahuje stupně M1-M13. M1 přibližně odpovídá 4+ UIAA, M13 pak 12- UIAA. Občas se můžeme setkat i s jemnějším rozdělením stupňů na + a -. Slovní hodnocení je problematické, alespoň orientačně některé stupně:

M6 - Vertikální až převislé úseky s náročným drytoolingem.
M7 - Převislý, silový a technický drytooling. Méně jak 10 m 'těžkého' lezení.
M9 - Bez maček a cepínů nelezitelné. Vyžaduje neustálé lezení v převisu.
M11 - Zhruba padesát metrů v převisu nebo až 15 metrů stropu.

Jedná se o hodnocení psychických obtíží, neboli o bobkoměr. Původně se stupnice používala pro ledy a mixy, ale je vhodná i pro skalní lezení. Je uzavřená, má 6 stupňů E1-E6. Vychází z bodového ohodnocení tří kritérií:

Body pro jednotlivá kritéria sečteme a výsledné číslo přepočteme na E-stupeň:

Stupeň E1 tedy znamená kvalitně zajištěnou a málo nebezpečnou cestu, E6 většinou 'pokud spadneš, tak naposledy'.

Následující tabulku nelze brát jako dogma s matematickou přesností. Porovnání jednotlivých stupnic vychází ze subjektivních dojmů lezců a jako takové je pouze orientační. Obzvlášť k mixové stupnici je třeba přistupovat se značnou rezervou.

Pozn: Současná hranice lidských možností je 12 (9c Fr., r. 2017). Další stupně uvádíme pro syny Adama Ondry.