Prvovýstupy a významné pokusy
18.5.1956		Z stěna	Švýcaři Ernst Reiss a Fritz Luchsinger. Dnešní Normálka.
12.5.1970		JV hřeben	Rakušané Sepp Mayerl a Rolf Walter. Prvovýstup Lhotse Shar.
20.5.1984		J stěna	Slovák Zoltán Demján. O den později Slovák Peter Božík a Češi Josef Rakoncaj a Jarýk Stejskal. Lhotse Shar.
4.10.1989		JV hřeben	Jihokorejec Chun-Sik Kwon a Šerpové Rinji a Dawa Wangchu. Lhotse Shar.
16.10.1990		J stěna	Rusové Sergej Beršov a Vladimír Karatajev.
23.5.2001		Z stěna J sedlo	Rusové Sergej Timofjejev, Alexej Bolotov a Pjotr Kuzněcov plus 6 dalších během 4 dnů. Prvovýstup Lhotse Middle.
31.5.2007		Z stěna J sedlo	Jihokorejci Hong-Gil Um, Sung-Ho Byun, Sang-Hyun Mo a Šerpa Pasang Namgyal. Lhotse Shar.
16.5.2010		Z stěna J sedlo	Kazach Denis Urubko. Varianta Normálky přes jižní sedlo.

Západní stěna

Lhotse ze severu z Everestu

Jižní stěna Lhotse, nejvýznamější pokusy

12.5.1970		JV hřeben	Rakušané Sepp Mayerl a Rolf Walter. Prvovýstup Lhotse Shar.
14.5.1981		J stěna	Jugoslávci Pavel Podgornik, Andrej Stremfelj a Jernej Zaplotnik. Dosažená výška 8.250 m.
20.5.1984		J stěna	Slovák Zoltán Demján. O den později Slovák Peter Božík a Češi Josef Rakoncaj a Jarýk Stejskal. Lhotse Shar.
22.10.1985		J stěna	Poláci Krzysztof Wielicki, Artur Hajzer, Miro Falco a Walenty Fiut. Dosažená výška 8.200 m.
4.10.1989		JV hřeben	Jihokorejec Chun-Sik Kwon a Šerpové Rinji a Dawa Wangchu. Lhotse Shar.
24.4.1990		J stěna	Slovinec Tomo Česen. Kontroverzní a zpochybňovaný výstup, pravděpodobná dosažená výška kolem 8.300 m.
9.10.1990		J stěna	Francouzi Pierre Béghin a Christophe Profit. Dosažená výška 7.600 m.
16.10.1990		J stěna	Rusové Sergej Beršov a Vladimír Karatajev. Zatím jediný úspěšný přelez jižní stěny na hlavní vrchol.
27.12.2006		J stěna	Japonci Osamu Tanabe, Takagiro Jamaguči a Šerpa Pemba Chhoti. Dosažená výška kolem 8.475 m.
31.5.2007		J stěna	Jihokorejci Hong-Gil Um, Sung-Ho Byun, Sang-Hyun Mo a Šerpa Pasang Namgyal. Lhotse Shar.

Jižní stěna Lhotse, nejvýznamnější pokusy

Lhotse je Normálkou relativně snadno přístupná, ale velmi vysoká. Momentálně na vrchol vedou pouhé 3 cesty, přičemž jedna z nich by se ještě s klidným svědomím dala označit za variantu. Jižní stěna vysoká skoro 3,5 km je možná nejimpozantnější stěnou na osmitisícovkách vůbec, vylámala si na ní zuby spousta špičkových horolezců. Zatím má jediný úspěšný průstup na hlavní vrchol a to ještě s použitím kyslíku. Východní stěna je dodnes zcela panenská. Na Lhotse Middle vede jedna cesta, na Lhotse Shar čtyři a traverz všech tří vrcholů je stále hudbou budoucnosti. Drtivá většina horolezců leze Normálkou, ale materiálu pro prvovýstupce tu zbývá ještě hodně.

  O Lhotse nebyl dlouho zájem díky blízkosti Velkého bratra. Poprvé horu nafotil z dvouplošníku Američan Charles Houston v r. 1933, ale spíš jako vedlejší produkt k Everestu. První výpravu zorganizoval až na podzim 1955 Norman Dyhrenfurth (68). Narodil se v Německu jako syn himálajského průzkumníka Güntera Oskara Dyhrenfurtha. Po nástupu nacistů k moci rodina emigrovala přes Rakousko a Švýcarsko do USA a tak Norman vedl už výpravu americkou. Horolezci správně odhadli nejsnazší cestu a přes ledovec Cwm se dostali západní stěnou až pod vrcholový žlab do výšky 8.100 m. Tady museli svůj pokus díky nepřízni počasí po dvouměsíčním úsilí ukončit.

Švýcaři přijeli s ambicemi zdolat Everest i Lhotse najednou. Měli k dispozici zcela nové kyslíkové přístroje o váze 'pouhých' 6,5 kg. Hillary a Tenzing vlekli na Everest při prvovýstupu každý dvě láhve o celkové váze 15 kg. Švýcaři pokračovali v cestě vytyčené Američany. BC založili 7.4. v 5.450 m a podle tehdejších zvyklostí rostly další tábory na každém kroku. C1 v 5.800 m, C2 v 6.100 m a C3 nebo spíš ABC stále ještě na Cwm v 6.500 m. Pak už následovalo lezení po částečně ledové stěně. Během několika dní pak byly postaveny C4 v 6.950 m, C5 v 7.500 m a C6 už na vršku Ženevské ostruhy 9.5. v 7.925 m. Vrchol se zdál na dosah. Jenže pak se zhoršilo počasí, začalo sněžit a všichni museli sestoupit do ABC nebo BC. Zdálo se, že se blíží monzun a morálka spadla k bodu mrazu. Pak ale opět vysvitlo slunce a 16.5. byly obnoveny všechny tábory.

V C6 zůstali Ernst Reiss (36) a Fritz Luchsinger (35). 18.5. byl nádherný den. Oba vyrazili až v 9:00 a hned nad táborem se jim porouchal kyslíkový přístroj. Oprava trvala hodinu a k ústí dlouhého vrcholového žlabu tak dolezli až v 11:00. První polovina byla byla poměrně snadná, ale pak se žlab zužoval a měl sklon 50-60°. Přesto jej zdolali a pak se vydali doleva na vrcholovou pyramidu. Na nejvyšším bodě stáli v 15:00.

Při sestupu jim došel kyslík, ale masky alespoň chránily před větrem a chladem. Zpátky v C6, který teď byl kompletně pokrytý navátým sněhem, byli v 18:00. Úspěšní byli i jejich kolegové, o 5 dní později stáli na Everestu. Byl to druhý úspěšný výstup na nejvyšší horu světa. Celá výprava se obešla bez úmrtí i vážnějších zranění, Švýcaří mohli slavit velký úspěch.

Fritz Luchsinger (1921 - 1983, †62) se zúčastnil expedice na Lhotse v r. 1956, ale ještě pod horou onemocněl zánětem slepého střeva. Léčba antibiotiky proběhla tak úspěšně, že spolu s Ernstem Reissem stanuli jako prvovýstupci na vrcholu. Luchsinger si pak dal dlouhou pauzu a až v r. 1980 jako už téměř 60-letý ctihodný kmet vylezl na Dhaulágirí. O tři roky později zemřel na otok plic na Šiša Pangmě.

Ernst Reiss (1920 - 2010, †90) vylezl v r. 1956 spolu s Fritzem Luchsingerem prvovýstupem na Lhotse. Pak už žádný významnější výstup nepřidal. Zúčastnil se ještě několika expedic do And. Dožil se úctyhodné devadesátky a zemřel v r. 2010 v Basileji.

Norman Dyhrenfurth

Fritz Luchsinger

Ernst Reiss

Švýcarsko-nepálský tým v dobrém rozmaru

Šerpové staví stan

Zasekla se, potvora!

Švýcarská a Nepálská vlajka na vrcholu, vzadu Makalu

Bez kyslíku ani krok

Dřevěné žebříky!

Odpočinek v palčácích

  První vážný pokus o zlezení Lhotse Shar podnikli Japonci. Zvolili cestu nejprve jižní stěnou a pak JV hřebenem, který vypadal daleko přijatelněji než přímá trasa. Strávili pod horou přes dva měsíce, použili kyslík a natáhli přes 3.000 m fixních lan. Dostali se až do 8.150 m, tam už ale byl výstup nad jejich síly.

Rakušané poprvé vylezli na Lhotse Shar. Pokračovali v japonské cestě JV hřebenem z r. 1965. BC založili 4.4. v 5.200 m. Stan C1 postavili v ledové jeskyni v 5.900 m. Následovaly těžké úseky ve strmém ledu prokládané skalními pasážemi. Postup byl pomalý a všude bylo potřeba natahovat fixní lana. 18.4. vykopali v prudkém svahu v 6.700 m plošinu pro C2, žádné vhodnější místo zde nebylo. Pak terén tuhnul ještě víc. Rakušané se drželi na svahu pod hřebenem a postupně přes něj natahovali fixy. C3 založili v 7.200 m a poblíž našli i pozůstatky japonského tábora (nikoliv Japonců) včetně kyslíkových přístrojů a benzínu do vařičů.

Pak pokračovali doleva přes sněhovou terasu, z ní konečně vylezli na JV hřeben a v 7.650 m postavili stan C4. 12.5.1970 z něj vyrazili Sepp Mayerl (33) a Rolf Walter (28). Sněhovým svahem nejprve za 3 hodiny bez problémů vystoupili na předvrchol ve zhruba 7.950 m. Odtud vedl záludný hřeben s převějemi pod vrcholový sněhový svah. Oba nasadili kyslíkové přístroje, které si zatím šetřili. Překonali hřeben a dostali se ke strmému svahu. Traverzovali doleva ke skalám, protože tady už nemuseli vykopávat stupy. Poslední desítky metrů vedly opět přes strmý led. Ve 12:30 stáli oba na vrcholu.

Sestup probíhal za mizivé viditelnosti v mracích. Následující den zkusil štěstí ještě Walter Larchner (35) a Šerpa Urkien, ale 250 m pod vrcholem jim zamrzly kyslíkové masky. Proto se raději otočili. Za celou expedici měli Rakušané pouhých 5 pěkných dní, jinak odpoledne pravidelně sněžilo.

Sepp Mayerl (1937 - 2012, †75) pocházel za sedmi dětí. V r. 1970 vylezl jako první na Lhotse Shar, v r. 1975 na vedlejší vrchol Kančendžengy Jalung Kang a v r. 1983 přidal ještě prvovýstup na Jichu Drake (6.662 m) na bhútánské hranici. Když cítil, že stárne, vypravil se ve věku 75 let do Dolomit, aby zde jako každý slušný horolezec zemřel ve stěně při výstupu severním hřebenem na Adlerwand.

Rolf Walter (1941 - 1985, †44) měl důkladnou průpravu z řady těžkých výstupů v Alpách (severka Matterhornu, Aiguilles du Diable, celý Peutereygrat atd.), ale i v Andách a na Pamíru. Některé z těchto výstupů uskutečnil s manželkou. V r. 1970 vylezl prvovýstupem na Lhotse Shar a v r. 1975 na západní vrchol Kančendžengy Jalung Kang. V r. 1985 s manželkou lezli alpský Peutereygrat. Ačkoliv byl začátek září, nastal zvrat počasí a v silném větru a teplotě až -15° oba zmrzli asi 70 m pod vrcholem Mt. Blancu.

Sepp Mayerl

  Japonci podnikli na jaře první pokus v impozantní jižní stěně. Postavili 3 výškové tábory a dostali se do 7.300 m, hluboký sníh a nebezpečí lavin jim ale znemožnily pokračovat.

  Poláci vedení Andrzejem Zawadou (46) se v duchu hesla 'lezení v létě je pro turisty, horolezci lezou v zimě' vypravili pod horu koncem října. Na soupisce nechyběla jména jako Heinrich, Kurtyka či Piotrowski a záměr byl výstup Normálkou. Teploty postupně klesaly až na -55° a mráz měl na svědomí také první oběť Lhotse - Stanislaw Latallo, který měl expedici filmovat, zmrzl při sestupu ze 3. do 2. tábora. Poláci se po 2,5 měsíčním snažení dostali do 8.250 m, ale počasí jim víc nedovolilo.

Andrzej Zawada (1928 - 2000, †72) byl inženýrem sesismologem a zároveň zapáleným horolezcem. Proslul jako pionýr zimního lezení a organizátor řady expedic. V r. 1959 vedl první zimní přechod Hlavního tatranského hřebene, který trval 19 dní. V Himálaji organizoval polské expedice při prvním zimním výstupu na Everest (1980), na Čo Oju (1985, dosud jediná nová cesta přelezená v zimě) nebo na Lhotse (1988). Je známý jeho výrok 'řekni mi, co jsi dělal v zimě v Tatrách a já ti řeknu, jaký jsi horolezec.' Zawada se minul druhem, původně měl být lední medvěd. Zemřel ve Varšavě na rakovinu slinivky.

  Italové včetně Reinholda Messnera (30) nalezli do jižní stěny. Dostali se do 7.500 m a poté díky obtížím a špatnému počasí vzdali. I tato zkušenost přispěla k tomu, že Messner později označil jižní stěnu za problém, který vyřeší až příští století.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

  20-členná japonská výprava se pokusila zopakovat italský pokus z předchozího roku. Skončila v 7.600 m díky vydatnému sněžení.

  Němci  stáli jako druzí po dlouhých 21 letech opět na vrcholu. Od 9.5.1977 se jich v následujících 3 dnech nahoře vystřídalo 10. Lezli Normálkou za použití kyslíku. Některé prameny uvádějí, že Fritz Zintl (44) kyslík nepoužil, ale to bylo jen na posledních 200 metrech. Max Lutz (25) při sestupu po pádu zemřel.

  Poláci  vylezli Normálku na podzim, což je na ně nezvykle umírněné. 4.10. se na vrchol dostali Jerzy Kukuczka (31), Zygmunt Heinrich (42), Andrzej Czok (30) a Janusz Skorek (29), o pět dní později ještě Adam Bilczewski (45), Janusz Baranek (41), Stanislaw Cholewa (39) a Robert Niklas (48). Byl to první výstup na Lhotse bez kyslíku, ale nepoužili jej pouze Kukuczka, Czok a Niklas. Pro Kukuczku to byla první osmička a právě zde zahájil svoje brilantní himálajské desetiletí. Zakončené bohužel opět na Lhotse.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

  Špičkový Francouz Nicolas Jaeger (33) chtěl vylézt z jihu na Lhotse Shar, poté traverzovat přes Middle na hlavní vrchol a sestoupit Normálkou západní stěnou. Tento plán je dodnes z říše snů, ne tak pro sólovýstup a v 70. letech. Nicolase naposledy spatřili na hranici 8.000 m, pak už nikdy nikdo.

Nicolas Jaeger (1946 - 1980, †33) byl doktorem a horským vůdcem. Jeho domovská oblast byl Mont Blanc, kde měl na kontě asi 100 sólovýstupů včetně 12 prvovýstupů. V r. 1978 byl mezi prvními Francouzi na Everestu a spolu s Jeanem Afanassieffem z něj sjeli na lyžích. Byl to vůbec první sjezd z osmitisícovky. Dělal i takové vylomeniny jako 60-denní pobyt těsně pod vrcholem Huascaránu v Peru ve výšce 6.700 m. Zamýšlel jej jako studium účinků 'super aklimatizace' na lidský organismus. A podařilo se, výškovou nemocí netrpěl, vedl si deník a o akci napsal knihu. V r. 1980 to se sebevědomím přehnal, pokusil se sólo o traverz Lhotse Shar - Lhotse a v jižní stěně ho také viděli naposledy. Byl ženatý a měl 2 děti.

Nicolas Jaeger

  Proslulý Ital Reinhold Messner neuspěl na Lhotse ani napodruhé. Tentokrát zvolil Normálku, ale sólo, pouze za podpory Šerpy Dawy Tenzinga. Díky silnému větru a mrazu skončil v 7.800 m.

Jugoslávci pod vedením zkušeného Aleše Kunavera (45) zaznamenali dosud nejvážnější pokus o přelezení jižní stěny. Mohutná 25-členná výprava s elitou tehdejšího jugoslávského horolezectví založila BC 16.3. v 5.200 m. Ve spádnici vrcholu zhruba ve 7.300 m je stěna přehrazená mohutným a nelezitelným převisem. Ten je možno obejít buď zprava nebo zleva. Pravá varianta je sice přímější, ale levou se lze v případě neřešitelných obtíží pod vrcholem dostat do poměrně snadné západní stěny. Proto si ji Jugoslávci vybrali.

Dřinu ve stěně komplikovalo počasí. Lézt se dalo jen ráno, v poledne začalo vždy sněžit a následovaly laviny. Další hrozbou byly padající kameny. Ve strmém a obtížném terénu nebylo snadné stavět tábory. Na skalách nebyly plošiny nebo převisky, sněhové úseky zase byly příliš plytké, aby v nich šla vykopat jeskyně. Přesto se horolezci probíjeli nahoru. C1 vznikl pod skalní lávkou v 6.000 m a nad ním byly zavěšeny 4 provazové žebříky. C2 v 6.500 m nejprve poničila lavina a musel být vybudován znovu.

C3 stál už pod obřím převisem v 7.000 m a C4 v 7.300 m vlevo od něj. C5 pak v 7.800 m ve sněhové průrvě na tzv. Žluté lávce, pojmenované podle barvy okolního skalního pásu. Hrozba lavin zde ale byla enormní a proto se mu všichni raději vyhýbali a zásobovali až C6, který stál 8.5. už na pilíři v 8.050 m. Z něj byly podniknuty dva pokusy 10.5. a 14.5. Při tom druhém Pavel Podgornik (23), Andrej Štremfelj (24) a Nejc Zaplotnik (29) uhnuli z pilíře doprava a dostali se do 8.250 m. Tady ale museli vzdát kvůli silnému větru zvedajícímu neprostupná mračna sněhu. 18.5. se ještě Vanja Matijevec (34) a Francek Knez (25) zkusili dostat doleva na západní hřeben a z něj do západní stěny. Vyrazili v 5:00, ale počasí bylo špatné a sníh nestabilní a riskantní. Přesto na hřeben v 18:00 dolezli a viděli, že celý kotel Cwm je zahalen mlhou. Proto úmysl sestoupit tudy vzdali a slezli raději do svého C4. Dorazili sem až ve 4:00 ráno. O dva dny později se všichni sešli v BC a expedici po 63 lezeckých dnech ukončili.

Aleš Kunaver (1935 - 1984, †49) byl mužem mnoha profesí - strojař, horolezec, horský vůdce, kameraman, spisovatel a funkcionář. Mluvil 5 jazyky. V r. 1969 vylezl na Annapurnu IV a vedl 6 himálajských expedic. Pracoval v továrně na autobusy, ve které chtěl prosadit i leteckou výrobu. Sám navrhl i několik prototypů. Zahynul při nehodě vrtulníku u Triglavu na severu Slovinska.

Andrej Štremfelj (1956, 67) a Nejc Zaplotnik vylezli v r. 1979 jako první Slovinci (i Jugoslávci) na Everest. A to novou cestou těžkým západním hřebenem. Štremfelj si výstup v r. 1990 zopakoval Normálkou, ale se svou ženou, a stali se tak pro změnu prvním manželským párem na nejvyšší hoře světa. Dále zlezl osmitisícovky Gašerbrum I (1977, nová cesta), Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Šiša Pangma (1989), Čo Oju (1995) a Dhaulágirí (2004). V r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy po prvovýstupu jižním hřebenem, za což obdržel lezeckého Oscara Piolet d'Or. Další přišel v r. 2018 za celoživotní zásluhy.

Jernej Zaplotnik (1952 - 1983, †31) byl přes svoje mládí jedním z nejúspěšnějších slovinských horolezců. Na kontě měl 350 výstupů na různých kontinentech mj. cestu Salathé na El Capitana v Yosemitech. V Himálaji vylezl na Makalu (1975), Gašerbrum I (1977) a Everest (1979), pokaždé novými cestami. Od r. 1970 byl členem horské služby a psal články do horolezeckých časpisů. V r. 1983 jej smetla lavina v jižní stěně Manáslu, bylo mu pouhých 31.

Aleš Kunaver

Andrej Štremfelj a Nejc Zaplotnik

  Syn slavného otce, Novozélanďan Peter Hillary (27), přivedl pod Lhotse 4-členný tým s cílem prostoupit Normálku. Nezdařilo se, v 8.250 m je zastavilo špatné počasí a nebezpečí lavin.

Peter Hillary

Hillary otec a syn

Čechoslováci vylezli na Lhotse Shar prvovýstupem jižní stěnou. Vedoucí Ivan Gálfy (50) shromáždil elitu tehdejšího čs. výškového horolezectví. Materiál přepravili z Evropy náklaďákem, ale pak se museli vypořádat s nedostatkem nosičů. Skoro všechno, co mělo nohy, si totiž rozebraly indická a bulharská expedice k Everestu. Nakonec po 13 dnech pochodu byl 31.3. založen BC ve stejném místě, kde ho měli i Jugoslávci v r. 1981. Pak vznikly C1 v 5.850 m, C2 v 6.250 m, C3 v 6.800 m, C4 v 7.150 m, a C5 7.5. v 7.500 m na hraně u centrálního kuloáru pod trojúhelníkovým skalním pásem. Horolezci museli překonávat 60° firnové úseky a jeden skalní schod měl obtížnost V+. Počasí bylo obecně hodně špatné, vytrvale sněžilo. Nakonec byl postaven ještě stan C6 v 7.900 m a úsek k němu zafixován. Dohromady bylo nataženo celkem 5 km (!) fixních lan.

Ale blížil se monzun a navíc vztahy mezi vedením v BC a předvojem ve stěně nebyly zdaleka idylické. Už hrozilo, že expedice skončí, ale na poslední chvíli byly vybrány dva pětičlenné vrcholové týmy. První ve složení Zoltán Demján (29), Robert Gálfy (23), Karel Jakeš (30), Jindřich Martiš (32) a Miroslav Šmíd (31) se směstnal do stanu v C6. 20.5.1984 v 1:30 vyrazil Martiš a Jakeš, v 5:30 pak Demján a Gálfy. Lanč Šmíd se rozhodl poro sestup, doplatil na dlouhý pobyt v C5. Postupně otočili Jakeš, Martiš i Gálfy. Jen Demján pokračoval. Za slušného počasí obešel těžší skály, před kterými za špatné viditelnosti v noci rezignovali Jakeš s Martišem a v 11:30 dolezl na vrchol. Byla to jeho první osmitisícovka. O den později jej následovali ještě Josef Rakoncaj (33), Jarýk Stejskal (34) a Peter Božík (29). Lezli v Demjánových stopách a většinou v mlze. Až na vrcholu se na chvíli opona zvedla a mohli si vyfotit hlavní vrchol Lhotse. Co se týká zbylých dvou z jejich týmu, Zdislav Drlík (35) sestoupil hned ráno a Leopold Páleníček (42) chvíli pokračoval po fixech, ale zapomněl si cepín a nechtěl riskovat.

18-členná výprava strávila pod horou skoro 2 měsíce a jejich prvovýstup je dodnes uznávaný jako jeden z nejhodnotnějších himálajských počinů všech dob. Všichni lezli bez kyslíku.

Zoltán Demján (1955, 69) vylezl na Everest (1984) a skvělými prvovýstupy na Lhotse Shar (1984) a na Dhaulágirí (1988, výstup roku v Himálaji). Dále má na kontě početné výstupy v Tatrách, Alpách, Pamíru, Ťan-šanu a Patagonii. Vystudoval geologii, dnes pracuje jako psychoterapeutický kouč manažerů. V letech 1990-1993 byl předsedou čs. horolezeckého svazu, pak členem výkonného výboru a 2011-2004 členem předsednictva Mezinárodní lezecké asociace UIAA.

Josef Rakoncaj (1951, 73) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Jarýk Stejskal (1949, 74) má bohatý rejstřík v Tatrách, Alpách i Yosemitech. Na jaře 1984 vylezl impozantním prvovýstupem na Lhotse Shar, společně s Rakoncajem a Božíkem. Neméně průlomový byl i prvovýstup téhož roku na podzim západní stěnou Dhaulágirí s Šimonem a Jakešem. O rok později vylezl na Čo Oju v zimě. V r. 1987 se pokoušel o Everest a dostal se do 8.000 m. V r. 1997 vedl expedici na Kančendžengu. Dnes žije a podniká na Slovensku.

Peter Božík (1954 - 1988, †34), česky Bůžek, vystudoval stavební fakultu a živil se výškovými pracemi. V r. 1984 vylezl společně se Stejskalem a Rakoncajem skvělým prvovýstupem na Lhotse Shar. Ceněné jsou i jeho prvovýstupy západní stěnou Dhaulágirí (1985, jižní pilíř) a JZ hřebenem na K2 v r. 1986 se dvěma Poláky. V r. 1988 zahynul na Everestu spolu s dalšími třemi spolulezci. Po zdolání Boningtonovy cesty alpským stylem jim při sestupu došly síly a doplatili na špatné počasí. Byla to jedna z největších tragédií v historii slovenského horolezectví. Božík byl ženatý a měl 2 syny.

Ivan Gálfy

Zoltán Demján

Jarýk Stejskal

Josef Rakoncaj

Peter Božík

Jindřich Martiš

Stejskal a Rakoncaj na vrcholu Lhotse Shar

Poláci pokračovali ve stopách čs. výpravy jižní stěnou. Jejich cílem byl ale hlavní vrchol. Pod vedením Janusze Majera založili BC 30.8. v 5.200 m. C1 pak vznikl v 5.800 m, C2 v 6.200 m, C3 v 6.600 m, C4 v 7.100 m a C5 3.10. v 7.500 m. Až tady Poláci opustili čs. trasu a vydali se doleva do hlavního žlabu.

Na konci září jim přibyla důležitá posila, Jerzy Kukuczka (37). Ten zkraje roku už vylezl na Dhaulágirí a Čo Oju a ještě v polovině července na Nanga Parbat. Pak doma políbil ženu a spěchal na další špičkovou polskou párty. Měl na kontě už 9 osmiček a závody o Korunu Himálaje začínaly nabírat na obrátkách.

C6 byl postaven 21.10. v 7.800 m ve spádnici vrcholu Lhotse Middle. Následující den z něj podnikli pokus Miroslaw Dasal (33), Walenty Fiut (38), Artur Hajzer (23) a Krzysztof Wielicki (35), ale v 8.200 m vzdali. 25.10. je následovali Kukuczka, Rafal Cholda (28) a Ryszard Pawlowski (35), ale vydali se trochu jinou trasou. Pawlowskimu nebylo dobře a brzy otočil, ostatní dva pokračovali, ale narazili na skály obtížnosti V. Do 14:00 přelezli jen 80 m a natáhli zde fixy. Pak ale otočili taky. Během sestupu Cholda šel za Kukuczkou a náhle zmizel beze stopy. Pravděpodobně se zřítil v hlavním žlabu. Vyčerpaný Kukuczka už neměl sílu na další lezení a musel sestoupit.

Poslední pokus ještě zaznamanali 3 Poláci a Francouz Vincent Fine ze sousední výpravy. Dolezli do 8.050 m a i oni museli za silného větru v těžkém terénu vzdát. Tím expedice skončila.

Krzysztof Wielicki

Jerzy Kukuczka

Rafal Cholda

  Messner (42) napotřetí a tentokrát úspěšně. Italové  vylezli nejprve na Makalu a protože neměli dost, obrátili se ke Lhotse. A za 3 týdny poté, 16.10.1986, stál na vrcholu kromě Messnera ještě Hans Kammerlander (29). Lezli bez kyslíku, avšak Normálkou. Pro Messnera to byla poslední chybějící osmička v Koruně Himálaje, završil ji jako první na světě.

  Polák Krzysztof Wielicki (37) shromáždil internacionální tým (Mexiko, Itálie, GB) a v jižní stěně navázal na předchozí polský výstup z r. 1985. Dostali se o 50 výš než před dvěma lety, ale dál to nešlo. Zastavilo je celkové vyčerpání a silný vítr. Czeslaw Jakiel (38) zemřel v lavině.

  Polák  Wielicki opět na scéně. Belgická výprava lezla Normálkou, ale na vrchol se dostal jen externista Wielicki. Přesně na Silvestra 31.12.1988. Byl to první a do dnešních dní (2020) jediný zimní výstup na Lhotse.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

  Věhlasný Ital Reinhold Messner sice už měl zkompletované všechny osmitisícové vrcholy, ale jižní stěna Lhotse zůstávala stále nezlezená. Na jaře 1989 proto shromáždil dream-team (Kammerlander, Poláci Wielicki, Hajzer a jiní) ve snaze vyřešit tento největší himálajský problém. Další vysokooktanový Polák a Messnerův největší 'konkurent' Jerzy Kukuczka pozvání nedostal, což se mu do jisté míry stalo osudným. Ale ani dream-team nemusí vždy podávat špičkové výkony. Každý si hrabal na svém písečku a nejvyšší dosažený bod byl pouhých 7.100 m.

Jihokorejci přijeli s cílem přelézt kompletní JV hřeben na Lhotse Shar. Pod hřeben se dostali kolem Island Peaku a BC založili 21.8. v 5.200 m. Terén nebyl těžký, ale v září neustále sněžilo. Což jednak zvyšovalo nebezpečí lavin a druhak bylo vysilující neustále prošlapávat trasu nánosy čerstvého sněhu. C1 vznikl v 5.700 m, C2 v 6.100 m, C3 v 7.000 m a C4 v 7.700 m. Nad tímto táborem byli 25.9. Šerpové Rinji (33) a Dawa Wangchu (31) strženi lavinou a vláčeni 100 m. Vyvázli naštěstí bez zranění.

Počasí bylo neustále špatné a C5 postavili až o týden později v 8.100 m. 4.10.1989 odtud v 6:20 vyrazili Chun-Sik Kwon (27) s oběma Šerpy. Sněžilo, foukal vítr a viditelnost byla chabá. Po hodině narazili na sněhový sráz se sklonem 70°. Prodírali se hlubokým sněhem a v 11:00 se sesedli k odpočinku. Po hodině a půl se spojili vysílačkou s BC. Kwon popsal další možnosti výstupu jako nemožné a dohodl se s vedením na sestupu. Ale Šerpové se nevzdali. Prošlapávali stopu a nakonec se za nimi vydal i Kwon. V 15:00 dolezli všichni na vrchol. Počasí se nezlepšilo ani potom, sestupovat museli opět za sněžení a větru.

  Polák Kukuczka (41) sice médii vyhrocený souboj o Korunu Himálaje s Messnerem prohrál, zato lezl často v zimě a neprostoupenými cestami. Proto zůstává pro hodně horolezců tím největším právě on. A když na jaře neuspěl Messner, tak na podzim dal Kukuč dohromady polskou výpravu s mezinárodním nádechem (Francouz, Ital, Švýcar). Pokud by se mu jako prvnímu podařilo vylézt jižní stěnu, pak by na piedestalu nejvyšším stanul právě on. Ale osud tomu chtěl jinak.

Horolezci nalezli opět do nedokončené polské cesty z let 1985 a 1987. Kukuczka s Pawlowskim se dostali až do 8.300 m, kde přespali v bivaku a 24.10.1989 vyrazili k vrcholu. Šli navázaní, ale těsně nad bivakem se s Kukuczkou utrhla sněhová převěj. Tenké a lehké 6-mm jistící lanko (vlastně prusík) se přetrhlo, Kukuczka se zřítil a zahynul. Přetržené lanko však zachránilo život Pawlowskimu, protože jinak by s nějvětší pravděpodobností letěl taky. Kukuczkovo tělo našli později členové výpravy v 5.400 m a pohřbili jej do trhliny. Výprava tím skončila, stejně jako famózní himálajská dekáda nejznámějšího polského horolezce.

Krzysztof Wielicki, Wanda Rutkiewiczová a Jerzy Kukuczka

Slovinec Tomo Česen (30) nalezl na jaře sólo do jižní stěny ve snaze dokončit jugoslávskou cestu z r. 1981. První den překonal neuvěřitelné převýšení 2.300 m a bivakoval v 7.500. Druhý den vylezl dalších 700 m a bivakoval podruhé. Třetí den narazil na velice těžký skalní úsek a překonal jej výstupem po skobách. Ve 14:30 stál na vrcholu, sestoupil do 7.300 m, kde bivakoval a čtvrtého dne se vrátil do BC. Dovršil tak největší himálajský výstup všech dob. Jenže těch neuvěřitelností je tam až příliš. Česen nepořídil žádné fotografie z vrcholu a jeho výkon zpochybňují i ti nejzkušenější. Dnes už panuje všeobecné přesvědčení, že Česen odbočil doleva na hřeben a na vrcholu nebyl. Každopádně se jedná o jeden z nejkontroverznějších výstupů vůbec a Česen je od té doby černou ovcí horolezecké komunity.

Tomo Česen (1959, 64) je specialistou na sólové výstupy. V Alpách tak přelezl v zimě severky Eigeru, Matterhornu i Grandes Jorasses. Na skalách zdolával obtížnosti až 8b, což je u výškového horolezce výjimečné. V Himálaji vylezl novou cestou na západní vrchol Kančendžengy Jalung Kang (1985), na Broad Peak (1986) a sólo prvovýstup severní stěny Jannu (7.710 m, 1989). Na K2 se po něm jmenuje Česenův pilíř, který vysóloval v r. 1986 až do 8.100 m. Celou cestu tímto pilířem na vrchol se podařilo přelézt až v r. 1994. Řada z jeho výstupů je však zpochybňována, protože z nich nepořídil fotodokumentaci a nepředložil žádná svědectví ani důkazy. Nejvíce pochybností panuje kolem jeho neuvěřitelného sóla extrémně těžkou jižní stěnou Lhotse v r. 1990, kdy za jediný den údajně překonal převýšení 2.300 m do 7.500 m. Díky těmto pochybnostem o jeho charakteru je dnes Česen 'persona non grata' a není uváděn ani v lezeckých encyklopediích.

Tomo Česen

Rusové přijeli podle svého zvyku s mohutnou 20-člennou expedicí. Lezli doposud panenským pilířem ve středu jižní stěny, linií, na kterou si ještě nikdo netroufl. Používali kyslík.

BC postavili 9.9. v 5.090 m, C1 v 6.000 m, C2 v 6.550 m, C3 v 6.800 m a C4 v 7.100 m. Tábory zakládali pokud možno tak, aby byly pod převisky co nejvíce kryté před padajícím kamením a ledem. Hlavní obtíže začaly nad C4 a pokračovaly až k vrcholu. Skála byla lámavá a často pokrytá vrstvou ledu, což znesnadňovalo zakládání jištění. Byly zde úseky o obtížnosti V-VI. Přesto Rusové postupovali, C5 vznikl v 7.350 m a poslední výškový C6 6.10. v 7.800 m. Pak natáhli fixy do 7.900 m a 11.10. zahájili vrcholový útok. V plánu byl ještě jeden bivak, ale museli pro stan v 8.250 m vykopat sněhovou jeskyni, protože vítr byl tak silný, že by jej na pilíři roztrhal.

13.10. vyrazila 4-členná skupina, ale zastavily ji velké sněhové převěje. O den později je následovali Sergej Beršov (43) a Vladimír Karatajev (36), ale také neuspěli. Přímá cesta pilířem se ukázala jako nerealizovatelná. 16.10.1990 proto traverzovali více doleva do schůdnějšího žlabu. Podcenili ale vzdálenost a vyrazili až v 8:30. I přes umělý kyslík na ně začala dopadat tíha nadmořské výšky a ani obtížnost neměkla. Na sedlo dolezli v 17:00 za silné vichřice a celou další hodinu jim trval postup k vrcholu. Jižní stěna byla poprvé přelezena. Ale nemohli se zdržet dlouho, blížil se soumrak.

Při sestupu Karatajev zaostával, necítil se dobře. Navíc ztratil rukavice a než nasadil náhradní, omrzly mu ruce. Beršov dorazil do jeskyně ve 2:45, Karatajev o dvě hodiny později. Vysílačkou informormovali BC, že nejsou schopni sestoupit sami a požádali o pomoc. Snažili se trochu zregenerovat, ale v této výšce tělo už jen chátrá. Minul další den a jejich už pátá noc nad 8.000 m. 18.10. pak pod jeskyní potkali své spolulezce, kteří jim pomohli. Sestup do BC však trval i přes fixní lana úmorných 5 dní.

Karatajev byl zcela vyčerpaný a utrpěl vážné omrzliny rukou, musely mu být úplně nebo částečně amputovány všechny prsty. Omrzliny mělo i dalších 6 členů výpravy.

Sergej Beršov (1947, 77) je Ukrajinec, který půl života prožil v SSSR. Za svou horolezeckou činnost získal plno medailí a řádů. Po asi 20 výstupech na tehdejší sovětské sedmitisícovky vylezl v r. 1982 na Everest a v r. 1989 přetraverzoval všechny 4 vrcholy Kančendžengy. V r. 1990 následoval famózní přelez jižní stěny Lhotse s Vladimirem Karatajevem. Všechny tyto expedice byly na těžko, s velkým počtem účastníků a umělým kyslíkem. Následovaly Annapurna (1996, Bonningtonova cesta jižní stěnou), Nanga Parbat (1997), Šiša Pangma (1998), znovu Everest (2000, SV hřeben), Čo Oju (2004) a do třetice Everest (2005). Sergej je docentem Tělovýchovného institutu v Charkově a zároveň čestným občanem města.

Vladimir Karatajev (1954, 69) přetraverzoval v rámci sovětské expedice v r. 1989 všechny 4 vrcholy Kančendžengy. V r. 1990 přelezl famózním prvovýstupem jižní stěnu Lhotse (byť s kyslíkem), což se mu málem stalo osudným. Extrémní vyčerpání, zápal plic a těžké omrzliny rukou i nohou jej přivedly na práh smrti. V průběhu 5 dalších let absolvoval řadu operací, přišel o všechny prsty (nebo jejich části) na rukou. I přesto v sobě našel sílu vrátit se do hor a v r. 1997 vylezl na Ama Dablam. Na skalách je výhodou, že má no-hand v podstatě všude. Aktivně se věnuje i paraglidingu.

Sergej Beršov a Vladimír Karatajev (1997)

Rusové v jižní stěně

Vladimír Karatajev...

... drží v rukou Leninův řád za výstup na Lhotse. To se vždycky hodí.

Francouzi Pierre Béghin (39) a Christophe Profit (29) pokoušeli jako třetí toho roku jižní stěnu. V kontrastu s těžkou ruskou expedicí lezli alpským stylem. Vybrali si novou cestou žlabem mezi ruskou a čs. linií. Dostali se zhruba do místa, kde měli Čechoslováci v r. 1984 pátý tábor v 7.600 m. Odtud je definitivně vyhnal silný vítr.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.

Christophe Profit (1961, 63) má za sebou udivující výstupy v Alpách, např. 10 přelezů severky Eigeru (i sólových) nebo sólo zimní Peutereygrat za 32 hod. Proslavily jej řetězovky. V r. 1985 dokázal přelézt severky Eigeru, Matterhornu a Grandes Jorasses za 23,5 hod. Po sestupu vždy přelétával vrtulníkem. V r. 1987 to zkusil znovu, ale v zimě a částečně s přelety paraglidem. Povedlo se za 40 hod. Dále zdolal za den 4 Freneyské pilíře u Mont Blancu jakožto i řadu dalších pozoruhodných řetězovek. V Himálaji vylezli spolu s Beghinem prvovýstupem SZ hřebenem na K2 (1991). Profit se živí se jako horský vůdce.

Pierre Béghin

Christophe Profit

  Mexičan  Calos Carsolio (31), pozdější držitel Koruny Himálaje, se připojil k mezinárodní výpravě a 13.5.1994 vylezl z BC na vrchol Normálkou a zpět za méně než 24 hod.

Carlos Carsolio (1962, 61) se stal mexickou pýchou. Jako čtvrtý člověk na světě po Messnerovi, Kukuczkovi a Loretanovi totiž dokončil Korunu Himálaje. Ve věku pouhých 33 let a po 11 letech snažení (1985-1996). Umělý kyslík použil pouze na Makalu a na 6 osmiček vylezl sólo. O Manáslu se neúspěšně pokoušel už v r. 1986 s polskou expedicí. Tehdy silně omrzl a málem přišel o některé prsty na nohou i rukou. Horu odložil jako zlatý hřeb až na konec. Po 10 letech se vrátil a úspěšně završil svou himálajskou misi. Dnes pracuje jako horský vůdce a učitel paraglidingu. Vzal si mexickou horolezkyni Elsu Ávila, zplodili 2 děti, pak se rozvedli a s další partnerkou má Carsolio opět 2 potomky.

  Češi  vylezli Normálku bez kyslíku. 12.5.1999 stáli na vrcholu Josef Šimůnek (34) a Soňa Vomáčková (27), o den později je doplnili Zdeněk Hrubý (42), Josef Morávek (37) a Šerpa Lhakpa Dorje (37). Byl to vůbec první český výstup na hlavní vrchol, nepočítáme-li Ivana Exnara. Ten totéž dokázal s kyslíkem už v r. 1979 jako člen rakouské výpravy, ale od r. 1968 žije ve Švýcarsku. Soňa Vomáčková byla třetí ženou na vrcholu a první vůbec bez kyslíku.

Josef Šimůnek (1964, 59) se zúčastnil 13 expedic na osmitisícovky. Vylezl na čtyři - Šiša Pangmu 2x centrální vrchol (1995, 2007), Makalu (1998), Lhotse (1999) a Čo Oju (2011). Vystudoval Stavební fakultu ČVUT, obor geodézie-kartografie. Dělá horského a skialpového vůdce. Spoluvlastní prodejnu lezeckého vybavení, horolezeckou a skialpovou školu. Má tři děti, dceru z prvního manželství a syna a dceru s horoleckou parťačkou Soňou Boštíkovou, se kterou žije nyní.

Soňa Boštíková (1971, 52), vdaná Vomáčková a pak zpět rozvedená Boštíková, má na kontě bez kyslíku Makalu (1998) a Lhotse (1999). Pokoušela se ještě o Kančendžengu, K2 a Everest (ze severu). Jako první Češka vylezla na aljašský Mount McKinley (6.193 m, 1997). Věnovala se i skialpinismu. Spoluvlastní obchod s lezeckým vybavením, lezeckou školu i cestovní kancelář. Napsala několik knih s lezeckou tématikou. Žije se svým lezeckým partnerem Josefem Šimůnkem, mají syna a dceru.

Zdeněk Hrubý (1956 - 2013, †56) zvaný Abdul alias Prastarý sokol zdolal 8 osmiček: Čo Oju (1994), Gašerbrumy I a II (1997), Lhotse (1999), Šiša Pangmu (2004), Broad Peak (2007), Dhaulágirí (2008) a Nanga Parbat (2012). Dále zaznamenal prvovýstup alpským stylem na Talung (7349 m, 2013). Kromě toho stihl být i předsedou dozorčí rady ČEZ, členem prezidia Fondu národního majetku, předsedou Horolezeckého svazu a řadou dalších jiných předsedů. V r. 2013 se zřítil při pokusu o prvovýstup v JZ stěně Gašerbrumu I po chybě při slaňování. Byl ženatý a měl dvě děti.

Josef Morávek (1961, 62) vylezl dvakrát na McKinley (1991, 1996). V Himálaji přidal Ama Dablam (1998) a Lhotse (1999) Normálkou bez kyslíku. Je strojním inženýrem, avšak provozuje obchod se sportovním materiálem.

Ivan Exnar (1944, 79) v r. 1968 emigroval a usadil se ve Švýcarsku, kde si udělal doktorát z chemie a stal se uznávaným chemikem. V r. 1976 vylezl na aljašský McKinley (6.190 m) a v r. 1979 jako člen rakouské výpravy s kyslíkem na Lhotse. Kromě lezení se věnoval na závodní úrovni i rogalu a paraglidingu.

Josef Šimůnek

Soňa Vomáčková

Zdeněk Hrubý

Josef Morávek

Ivan Exnar

Sung Taek Hong

  Když Jižní Korea, tak do jižní stěny! Od r. 1999 zorganizovali drobní bojovníci 6 výprav, většinou pod vedením nezmara Sung-Taek Honga. Zkoušeli různé cesty, na vrchol však nevylezli ani jednou. Ale není všem dnům konec. Zde je jejich stručná statistika:
1999 - 7.700 m (chybějící zásoby, vybavení a zkušenosti)
2004 - 7.550 m (po dvou měsících celkové vyčerpání)
2006 - 8.200 m (špatné počasí, padající kameny)
2009 - 7.600 m (špatné počasí)
2015 - 8.200 m (silný vítr)
2017 - 8.300 m (mráz, vítr)

Sung-Taek Hong (1966, 58) vylezl na Everest a Šišu Pangmu. Vedl vícero jihokorejských expedic, kde zároveň lezl. Je i polárníkem, byl na obou pólech a přešel Grónsko (s psím spřežením) i Beringovu úžinu mezi Asií a Amerikou.

Rusové přijeli s plánem jako první vystoupit na tehdy nejvyšší nevylezený vrchol - Lhotse Middle (8.410 m). Tento předvrchol už zaznamenal tři pokusy: přes Lhotse Shar, jižní stěnou i hřebenovým přechodem z hlavního vrcholu. Neuspěl ani jeden a Rusové proto zvolili čtvrtou trasu - přes jižní sedlo a odtud přes východní Kangshungskou stěnu. Přijeli opět na těžko s 15 lidmi a používali kyslík.

BC založili 29.3. v 5.350 m pod ledopádem Khumbu. Nejprve se aklimatizovali a klasickou 'everesťáckou' cestou vystoupali na Jižní sedlo. Po trase postavili C1 v 6.100 m, C2 v 6.500 m, C3 v 7.300 m a až po měsíci 30.4. na sedle C4 v 7.900 m. Spolupracovali s nimi další matadoři Kazach Denis Urubko a Ital Simone Moro, ti však pokračovali Normálkou na hlavní vrchol. Pohled ze sedla do Kangshungské stěny však byl tristní. Zamýšlená trasa vedla přes strmé svahy, kde každý pohyb mohl spustit lavinu. Kromě toho menší laviny padaly shora neustále. Jedinou možností bylo popolézt po severním hřebeni a pak podlézt zubatý hřeben pokud možno co nejvýše až do sedla za hlavním vrcholem. Jenže pak je zabrzdilo špatné počasí a museli sestoupit až pod BC.

14.5. však byli zpět a prozkoumali severní hřeben až do 8.150 m. Pak už začínaly nelezitelné skalní věže, ale výška se zdála dostatečná pro začátek traverzu. V průběhu dalších dní zde založili C5 a nanosili do něj materiál. 23.5.2001 v 5:30 odtud vyrazili Alexej Bolotov (38), Pjotr Kuzněcov (43), Sergej Timofejev (43, vedoucí expedice) a Jevgenij Vinogradskij (54). Sníh ve stěně v posledních dnech ztvrdl a traverz nakonec proběhl bez nehody. Před sedlem pod Lhotse Middle však přišla těžká překážka - rampa pokrytá sněhem o sklonu 75°. Nakonec ji zdolali, ale vyhráno nebylo. Hřeben byl plný převějí z hlubokého sněhu. Zároveň však představoval jedinou možnost, jak se dostat na vrchol. Skalní stěny na bocích Lhotse Middle jsou totiž téměř kolmé. Za sedlem se ze sněhového hřebene stala jen ostrá strmá hrana. Tento úsek byl údajně nejtěžší, a to i s kyslíkem. Přesto všichni čtyři dolezli v 15:00 na vrchol. A ve 20:00 už byli v zpátky v C5.

O den později je následovali ještě Nikolaj Žilin (51), Jurij Košelenko (37) a Gleb Sokolov (47) a za další 3 dny Vladimir Janočkin (49) a Viktor Volodin (38). Je vidno, že expedice se neskládala z žádných puberťáků, přesto byla mimořádně úspěšná. Vinogradskij, Timofejev a Sokolov se zároveň stali jedinými horolezci na světě, kteří stanuli na všech 3 vrcholech Lhotse.

Alexej Bolotov (1963 - 2013, †50) vylezl v letech 1997-2011 na 11 osmiček, chyběly mu pouze Lhotse, Šiša Pangma a Nanga Parbat. Za zmínku stojí prvovýstupy obtížnou západní stěnou K2 (2007), západní stěnou Makalu (1997) a na Lhotse Middle (2001), v té době nejvyšší nezdolaný vrchol. Bolotov se živil jako elektroinženýr a byl držitelem řady ocenění za horolezeckou činnost. Zahynul po pádu do trhliny při pokusu o prvovýstup jihozápadní stěnou Everestu v r. 2013.

Pjotr Kuzněcov (1958 - 2006, †48) byl několikanásobný ruský šampion v horolezectví. Do himálajské historie se zapsal dvěma mimořádně náročnými prvovýstupy na Everest, v r. 1994 Zacharovovým kuloárem a v r. 2004 středem severní stěny. Stejně těžký byl prvovýstup na Lhotse Middle v r. 2001, tehdy poslední nezlezený (takzvaný) osmitisícový vrchol. Kuzněcov stál i na vrcholu Čo Oju (1991, východní hřeben, prvovýstup) a Dhaulágirí (1992, Normálka). V r. 2003 byl na expedici v Antarktidě. Za svou horolezeckou činnost a popularizaci sportu mezi mládeží dostal nepřeberně diplomů a ocenění. Zahynul v r. 2006 v lavině na K2. Měl manželku a 3 děti.

Sergej Timofejev (1957 - 2017, †59) kromě ruských Piků Lenina (7.134 m), Komunismu (7.495 m), Vítězství (7.439 m) a Korženěvské (7.105 m) vylezl v Himálaji na Everest (1998) a postupně na všechny 3 vrcholy Lhotse (1997 hlavní, 1998 Shar, 2001 Middle). U toho posledního se jednalo o ceněný prvovýstup. Pak přidal ještě Ama Dablam (6.812 m, 2003). Stal se inženýrem a dlouhá léta dělal horolezeckého trenéra. Zemřel na rakovinu. Byl ženatý, měl dvě dcery a 3 vnoučata.

Jevgenij Vinogradskij (1946, 77) vylezl na všechny vrcholy nad 7.000 m v bývalém SSSR. V Himálaji se dostal na 7 osmitisícovek, jen na Everestu stál 5x (1992, 1995, 1997, 1998, 2004) a má na kontě i všechny vrcholy Lhotse: Shar (1998), hlavní (2000) a Middle (2001). Celkem vystoupil 20x na vrcholy nad 8.000 m. V r. 1989 se podílel na unikátním traverzu 4 vrcholů Kančendžengy. V r. 2007 v 61 letech zdolal s devíti spolulezci K2 prvovýstupem v západní stěně. Kromě zmíněných přidal ještě Čo Oju novou cestou (1991), Šiša Pangmu (1996) a Dhaulágirí (2005). Za prvovýstup na Lhotse Middle byl nominován na Piolet d'Or a je držitelem snad všech titulů Mistra sportu, co v SSSR byly. Stal se čestným občanem Sverdlovska. Je fyzioterapeutem, jeho žena doktorkou, syn ortopedem a dcera zubařkou.

Alexej Bolotov

Pjotr Kuzněcov

Sergej Timofejev

Jevgenij Vinogradskij

Gleb Sokolov

Rusové na vrcholu Lhotse Middle

Rusové na vrcholu Lhotse Middle

Japonci začali svou odysseu v jižní stěně. Pod vedením Osamu Tanabeho (40) se rozhodli dokončit jugoslávskou cestu z r. 1981, ale v zimě! A s použitím kyslíku. Dostali se do 7.600 m a pak je zahnal silný vítr. Podruhé přijeli v r. 2003 a dolezli zhruba do stejného místa jako Jugoslávci v 8.250 m. Dál je nepustilo počasí. Ale Tanabe se nevzdal a opět se vrátil v r. 2006. Tentokrát Japonci opět dolezli do stejného místa jako Jugoslávci. Dál nepokračovali po pilíři (který, jak tvrdil, přelezl Česen), ale uhnuli doprava do žlabu. Jím se dostali až na hřeben, sotva 40 výškových a asi 250 chodeckých metrů od vrcholu. Počasí jim přálo, ale... docházel kyslík, což mohla být v těchto výškách otázka života a smrti. Rozhodli se neriskovat a sestoupili. Od té doby už Japonci k jižní stěně nepřijeli.

Osamu Tanabe (1961 - 2010, †49) vylezl na 8 osmitisícovek: Gašerbrum II (1990), Broad Peak (1993), Čo Oju 2x (1993, 2001), Everest (1993), Makalu (1995), Gašerbrum I (2002), Nanga Parbat (2005) a Šiša Pangma (2006, 2003 centrální vrchol). Za zmínku stojí i jeho výstupy na Pik Korženěvské (7.105 m), Lenina (7.134 m) a Komunizma (7.482 m) v jedné sezóně 1991. Při pokusu o Dhaulágirí zahynul v lavině spolu s dalšími dvěma Japonci a jedním Šerpou.

Osamu Tanabe

Martin Minařík

  Čech  Martin Minařík (39) vylezl 21.5.2007 Normálku sólo bez kyslíku. Na vrchol se dostal až v 18:00. O pár hodin předtím kolem něj proletěla ve žlabu padající Šerpka Pemba Doma, které se výstup stal osudným. Minařík váhal, ale na vrchol nakonec dolezl. Nicméně létající Šerpky na morálu nepřidají.

Martin Minařík (1967 - 2009, †41) se stal jedním z nejúspěšnějších českých výškových horolezců. Měl na kontě více výstupů v Yosemitech, Skalnatých horách, Alpách atd. Po revoluci žil střídavě v USA a v Čechách. Byl spíše sólistou, lezl bez kyslíku a držel se hesla, že trénovat je zbytečné, trénuje se až za pochodu. V Himálaji zdolal 8 osmiček: Manáslu (1999), Kančendžengu (2002), Broad Peak (2003), Šiša Pangmu (2004), Čo Oju (2005, sólo), Lhotse (2007), Dhaulágirí (2008) a Annapurnu (2009, východní vrchol). Při sestupu z poslední mu došly síly a dolů už se nevrátil.

Jihokorejci se rozhodli vytyčit novou trasu na Lhotse Shar na žebru mezi centrálním žlabem a československou cestou z r. 1984. BC založili 29.3. v 5.400 m. Přelezli skalní pilíř a nad ním postavili C1 v 5.900 m. Pak však přišla perioda špatného počasí, vytrvale sněžilo a stěnou padaly laviny. Postup byl pomalý a možnosti založení tábora ve strmém svahu mizivé. Skoro měsíc trvalo, než Korejci dolezli do 6.800 m a celý úsek zabezpečili fixy. Zde také vznikl C2. Nad ním byl mixový terén s několika kolmými skalními schody a obtížnost nepolevovala. C3 založili až 20.5. v 7.450 m a zde se napojili na čs. trasu. Následoval traverz po levém úbočí Lhotse Shar se sklonem až 60°. Na tomto úbočí postavili 29.5. poslední C4 v 8.000 m.

31.5.2007 z něj ve 3:30 vyrazili Hong-Gil Um (46), Sung-Ho Byun (37), Sang-Hyun Mo (32) a Šerpové Pasang Namgyal (34) a Lhapa Wangdi (29). Na rozdíl od Čechoslováků směřovali na SZ sedlo mezi Lhotse Middle a Shar. Stále natahovali fixy. Na sedle otočil Lhapa Wangdi, jako nosič lan už úkol splnil a neměl vrcholové ambice. Ostatní přelézali hřeben se známým obzorovým efektem, kdy za každým dalším vrcholkem je ještě další o něco vyšší. Po úmorné dřině ale všichni 4 dolezli v 19:00 už za soumraku na ten nejvyšší. Jediný Šerpa Namgyal nepoužíval kyslík.

Při sestupu jim naštěstí jasně svítil měsíc. Byun trpěl sněžnou slepotou, příliš často sdělával brýle kvůli fotografování. Um a Namgyal slezli tutéž noc v 6:00 až do C1, Byun a Mo přenocovali v C4 a následujícího dne sestoupili až do BC. Byun měl černé prsty na nohou a nos, Mo prsty na rukou i nohou. Do Káthmandú museli být přepraveni vrtulníkem.

Kazach Denis Urubko (36) a Ital Simone Moro (42) přijeli vyzkoušet ambiciózní traverz Lhotse - Everest. Severní hřeben na Lhotse je hodně těžký, proto se jej rozhodli podtraverzovat západní stěnou. BC založili 7.4. v 5.550 m, C1 v 6.350 m a C2 v 7.300 m. Jenže pak Moro onemocněl a Urubko musel pokračovat sám. Na Jižním sedle v 7.900 m postavil stan C3.

16.5.2010 chtěl sestoupit níž, ale na Ženevské ostruze situaci přehodnotil. Počasí bylo totiž skvělé, jasno a vítr maximálně 50 km/h. Vrátil se na sedlo a šel do pokusu. Prvních 400 m byl terén snadný, pak začalo lezení v terénu místy II-III. Svah byl záludný a nebezpečný, byť téměř horizontální. Za tímto úsekem začalo opět stoupání v mixovém terénu a v 8.300 m se Urubko napojil na žlab na Normálce. Tady už věděl, že má nejhorší za sebou, žlab znal ze svého předchozího výstupu v r. 2001. Fixy zde byly buď zasypané sněhem nebo potrhané větrem, ale to pro něj nepředstavovalo zásadní problém. Na vrchol dolezl v 11:30.

Sestoupil po Normálce až do C1 a tam přenocoval. Následujícího dne opustil stan v 5:00, prokličkoval ledopád Khumbu a v 8:00 byl zpět v BC. Nepoužíval kyslík. Jeho trasa je však spíše variantou Normálky než prvovýstupem. Při obou svých výstupech měl Urubko v plánu traverz Lhotse - Everest, ale ani jednou to nevyšlo.

Denis Urubko (1973, 50) dokončil v r. 2009 Korunu Himálaje jako 15. na světě a 8. bez použití kyslíku. Vše zvládl během 9 let a bylo mu teprve 35. Lezl i v zimě, novými cestami a někdy sólo. Patří k nejlepším výškovým horolezcům všech dob. Má trochu problém s ukotvením. Nejprve byl občanem SSSR, po jeho rozpadu Kazachstánu, toho se zřekl a stal se v r. 2012 Rusem. Ani to nebylo ono a od r. 2015 má polské občanství. Čímž vyhnal čerta ďáblem. Dělá v armádě a filmuje.

Denis Urubko

Simone Moro

  Čech  Radek Jaroš (47) vylezl 19.5.2011 Normálku sólo bez kyslíku. Byla to jeho už 12. osmitisícovka.

Radek Jaroš (1964, 59) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Radek Jaroš

Radovan Marek

Milan Sedláček

  Češi  pod vedením nestora Leopolda Sulovského (58) vylezli Normálku bez kyslíku. Poslední 4. výškový tábor postavili v 7.800 m a z něj vyrazili 19.5.2012 v 5:00 k vrcholu. Sulovský se otočil v 8.200 m kvůli bolestem žaludku a dál pokračovali už jen Radovan Marek (50) a Milan Sedláček (50). Marek stanul na vrcholu v 17:30 a při sestupu potkal o pár desítek metrů níž Sedláčka. Dal mu něco jídla a pití a ve 20:00 dorazil zpět do C4. Sedláček se ale do stanu nevrátil. Podle fotografií následujících výprav sedí na skalním výstupku blízko pod vrcholem. Zřejmě si chtěl odpočinout a zemřel vyčerpáním nebo na srdeční selhání.

Leopold Sulovský (1954, 69) vylezl na Nanda Devi (7.816 m, 1981), Pik Lenina (7.134 m, 1985), Pik Komunizmu (7.495 m, 1985) a Pumori (7.161 m, 1996). Z osmitisícovek stál na Dhaulágirí (1990), jako první Čech na Everestu (1991), na Makalu (1993) a na Čo Oju (2009). Později organizoval expedice na K2, Lhotse či a Broad Peak. vystudoval VUT v Brně, obor pozemní stavitelství. Dal se na politiku, byl městským zastupitelem Ostravy a od r. 2012 je senátorem. Je ženatý a má dvě děti.

Radovan Marek (1961, 62) vylezl kromě Lhotse i na Čo Oju. Zde se Češi pokoušeli o prvovýstup, ale nevyšlo to, tak vylezli nahoru Normálkou. Dále má na kontě Aconcaquu a pokus o K2 či Kančendžengu. Pochází z ostravské horolezecké líhně a jeho srdeční záležitostí jsou Tatry.

Milan Sedláček (1961 - 2012, †50) vylezl na Šišu Pangmu (2012). Dvakrát se pokoušel o K2 (2005, 2007) i o Lhotse (2010, 2012). Druhý pokus se mu stal osudným. Naposledy byl viděn před setměním pod vrcholem, dolů už se nevrátil.

Na hlavním vrcholu stálo do r. 2018 prokazatelně 7 Čechů. Všichni lezli Normálkou. Někdy se jako první uvádí Ivan Exnar, který na Lhotse vystoupil v r. 1979 s rakouskou expedicí, ten ale žije od r. 1968 ve Švýcarsku. Kromě toho další 2 Češi vylezli na Lhotse Shar.

  1984 - Josef Rakoncaj (33), Lhotse Shar, prvovýstup jižní stěnou
  1984 - Jarýk Stejskal (34), Lhotse Shar, prvovýstup jižní stěnou
  1999 - Josef Šimůnek (34)
  1999 - Soňa Boštíková (27)
  1999 - Zdeněk Hrubý (42)
  1999 - Josef Morávek (37)
  2007 - Martin Minařík (39)
  2011 - Radek Jaroš (47)
  2012 - Radovan Marek (50)
  2012 - Milan Sedláček (50) - naposledy viděn 50 m od vrcholu, poté nezvěstný

Himálaj    Vrcholy    Lhotse