Severní stěna

Východní a severní stěna

Západní stěna

Jižní stěna

Dhaulágirí je obarvená jak papoušek, ale přesto by se ještě nějaká cesta vešla - nikdo zatím nevylezl SZ hřeben, direkt jižní stěny nebo direkt západní stěny přímo na západní vrchol. Drtivá většina výstupů dnes probíhá Normálkou, do inovací se nikomu moc nechce.

1949

  Curyšský profesor a geolog Arnold Heim proletěl kolem Annapuren a Dhaulágirí v letadle ve výšce asi 5.000 m. Pořídil fotodokumentaci a krátký film a byl úplně prvním, kdo podal o okolí hory nějaké informace.

1950

  Francouzi dostali povolení pro výpravu do Centrálního Nepálu. Sehnali poměrně dost peněz a vyrazili nejprve k Dhaulágirí. Po několika týdnech prozkoumali východní a severní stěnu, ale nenašli žádnou linii, která by jim připadala schůdná. Obrátili se proto k Annapurně a tam se Maurice Herzog (31) a Louis Lachenal (28) stali prvními lidmi, kteří vylezli na osmitisícovku.

1953

  Švýcaři pod vedením Bernharda Lauterburga (61) s úžasem spatřili západní stěnu a okamžitě od ní utekli pryč. Zakotvili pod severní a vybrali si cestu pravou částí kolem Hrušky. Název dostal tento skalní pilíř (často pokrytý sněhem) podle podobného útvaru ve východní stěně Brenva na Mont Blancu. Pod Hruškou v 6.600 m se ještě podařilo postavit 5. tábor. Dva horolezci se následně dostali až nad Hrušku do 7.700 m, ale další postup vyhodnotili jako časově nerealizovatelný a příliš obtížný. Nicméně Pear route byla na světě.

Není hruška jako hruška - Mont Blanc...

...a Dhaulágirí

1954

  Argentinci vedení mladým, ale zkušeným Franciscem Ibaňezem (26) postupovali ve stopách svých předchůdců kolem Hrušky. Argentinos se s tím moc nemazali a v 7.000 m odpálili i 20-30 dynamitových náloží aby mohli postavit 6. tábor. Na Dhaulágirí to vypadalo jak u Verdunu. Poté se dostali na SZ hřeben a pod ním v 7.550 m postavili 7. tábor. V něm zůstal Ibaňez se zhoršujícími se omrzlinami, ale další čtyři vyrazili k vrcholu. Došli do 8.000 m a 'přespali' v ledové jeskyni. Vrchol byl teď vzdálený už jen 2 km pochodu po lehčím hřebeni. Jenže do rána napadlo půl metru sněhu a začal nebezpečný útěk ze smrtící pasti.

Po několika dnech dostali do BC s vypětím všech sil i Ibaňeze, teď už v kritickém stavu. Vzápětí začal monzun a lilo od rána do večera. Psala se 50. léta a pochod do civilizace trval expedici trýznivých 17 dní. Mezitím musel doktor u Ibaňeze začít s amputacemi. Nosiči jej střídavě nesli na zádech, což nebylo při jeho 90 kg po bahnitých svazích úplně snadné. Všechna snaha byla nakonec marná, Ibaňez zemřel po přesunu do Káthmandú. Přibližně v době, kdy mu manželka porodila prvního syna. Dalšího už nepřidal.

Návrat ostatků do Argentiny se stal národní událostí, kondoloval i prezident Perón s řadou dalších papalášů. Na borce z ledové jeskyně se dnes už zapomnělo - byli to Alfredo Magnani, Rakušan Gerhard Watzl a Šerpové Dawa Pasang a Nima Ang.

Francisco Ibaňez

Druhý tábor, Ibaňez vlevo v péřovce skoro současných kvalit.

Ibaňezovy nohy po sestupu

Transport do civilizace

1955

  Německo-švýcarská expedice opět pokoušela Hrušku, ale skončila v 7.600 m kvůli špatnému počasí a přívalům čerstvého sněhu.

1956

  Opět Argentinci, opět na Hrušce a opět marně. Skončili pod hřebenem v 7.700 m hlavně díky chaotické organizaci a špatnému zásobování.

1958

  Švýcaři na Hrušce popáté a zase neúspěšně. Dolezli do 7.600 m, ale díky sněžení a nebezpečí lavin musela být expedice ukončena.

1959

  Rakušané pod vedením Fritze Moravce poprvé zkoušeli SV hřeben. Dolezli do 7.800 m, ale pak přišly bouře a silný vítr, který je výš nepustil.

1960

Švýcaři vedení Maxem Eiselinem (28), účastníkem výpravy z r. 1958, opakovali rakouskou trasu SV hřebenem a po sedmi neúspěšných expedicích na Dhaulágirí slavili prvovýstup. Pro přepravu materiálu i lidí inovativně využili letadlo - ledovcový speciál, který už běžně používali ve Švýcarsku. Jenže zatím pouze do 4.200 m, kdežto SV sedlo pod Dhaulágirí bylo v 5.700 m. Nicméně i v této výšce stroj dokázal přistát. Náklad přepravil částečně, pak se mu porouchal motor a bylo potřeba z Evropy přepravit nový. Mezitím přišli ke slovu postaru nosiči. Když byl motor konečně funkční, 4.5. při startu ze sedla se ulomila rukojeť kniplu a letadlo se zabořilo čumákem do sněhu. Čímž jeho mise skončila a piloti došli do údolí pěšky. Použití letadla však vyvolalo diskuse o etice zlézání vrcholů tímto způsobem.

To už ale byl průzkum hřebene a budování výškových táborů v plném proudu. BC vznikl v 4.700 m, C1 v 5.200 m a C2 na SV sedle v 5.700 m. Odtud už začínalo lezení. C3 postavili v 6.600 m, C4 v 7.050 m a 2.5. už stál C5 v 7.450 m. Po průzkumném výšlapu 4.5. do 7.800 m se zdálo smysluplné postavit zde ještě jeden stan před vrcholovým útokem. Nejprve ale všichni sestoupili na sedlo k odpočinku.

7.5. přišel čas na zteč. 10.5. přespalo 9 mužů v C5, byť byly k dispozici pouze 3 stany pro 2. Tři sestoupili, zbylých 6 po dni pauzy sbalilo jeden stan a přesunulo jej do 7.800 m. Navázali hodně osobní vztahy, všichni museli přenocovat v malém dvoumístném prostoru. 13.5. odtud k vrcholu vyrazili Švýcaři Ernst Forrer (27), Albin Schelbert (26) a Peter Diener (31), Rakušan Kurt Diemberger (28) a Nepálové Dorje Nawang a Dorje Nima. Vítr téměř nefoukal a viditelnost byla dobrá. Kolem poledne stála celá kohorta na vrcholu.

Sestup proběhl bez nehod a ještě o 10 dní později, 23.5., na nejvyšší bod vystoupili Michel Vaucher a Hugo Weber. Dlouho pokoušená, třináctá a předposlední osmitisícovka byla zdolána.

Kurt Diemberger (1932, 92) vystudoval obchod na univerzitě ve Vídni, ke konci 60. let se stal profesionálním horolezcem a vůdcem. Z výstupů pořizoval unikátní filmové záznamy a fotografie, filmařina se stala jeho druhým povoláním. Je také autorem několika knih. V průběhu 30 let (!) vylezl na 6 osmitisícovek: Broad Peak 2x (1957, 1984), Dhaulágirí (1960), Makalu (1978), Everest (1978), Gašerbrum II (1979) a K2 (1986). U prvních dvou se jednalo o prvovýstupy. Jedinými dalšími s takovou bilancí jsou Hermann Buhl (Nanga Parbat a Broad Peak) a Šerpa Norbu Gyaltsen (Makalu, Manáslu). Na K2 lezl se svou přítelkyní, Britkou Julií Tullis. Při sestupu je překvapila několikadenní bouře. Julie zemřela pravděpodobně na následky otoku plic, zahynuli i další 4 horolezci. Diemberger vyvázl, ale musel podstoupit amputaci tří omrzlých článků na prstech rukou.

Max Eiselin (1932, 92) si oblíbil Dhaulágirí. Zúčastnil se výpravy v r. 1958 a zkušenosti zúročil jako šéf expedice v r. 1960, která slavila prvovýstup. V r. 1963 ještě zorganizoval první švýcarskou výpravu do Hindukúše a pak se dal na podnikání, vlastní sportovní obchody ve Švýcarsku.

Kurt Diemberger při své oblíbené činnosti

Diener a Forrer na vrcholu

Blízko cíle - Nawang, Forrer, Nima a Diemberger na vrcholovém hřebeni 13.5.1960

1969

  9 let bylo ticho po pěšině, až Američané zkusili průstup JV hřebenem. Nastoupili z údolí Kali Gandaki přes trhlinami posetý ledovec z východu. Ještě než se pořádně pustili do akce, spadla v 5.300 m lavina. Z 8 lidí, nacházejících se na svahu, smetla 7, včetně 2 Šerpů. Přežil jediný Američan a zoufale se snažil zachránit své spolulezce, bohužel marně.

1970

  Japonci  zaznamenali druhý úspěšný výstup. Zopakovali švýcarskou Normálku SV hřebenem a 20.10.1970 stáli na vrcholu Kawada Tetsuji (30) a Šerpa Tenzing Lhakpa (30).

1973

  Američané  se rozhodli 'pomstít' svoje druhy, zavalené lavinou před 4 lety a nastoupili opět na JV hřeben. 20-členná výprava si nechala letecky dopravit materiál do SV sedla. Následně se horolezci dostali sněhovým žlabem až na hřeben do 6.550 m. Tady je ale odradilo jeho uzoučké pokračování vedoucí k vrcholu. Sestoupili a alespoň úspěšně zopakovali švýcarskou Normálku.

1975

  Japonci vyrazili s 20-člennou výpravou poprvé na tzv. jižní pilíř. Dostali se do 6.200 m, ale pak terén přituhl a zhoršilo se počasí. Navíc lavina zabila v C1 ještě pod pilířem 2 Japonce a 3 Šerpy. Ostatní byli přesto odhodláni pokračovat. Ale šéf byl narychlo odvolán do Tokia, kde dostal příkaz expedici ukončit. Což se za 2 týdny po lavině stalo.

1977

  Ani Messnerovi (32) pokaždé vše nevyšlo. V mezinárodním all star teamu byli špičkoví borci mj. Rakušan Peter Habeler (34), Američan Michael Covington (30) nebo Němec Otto Wiedemann (24). Na pilíři v jižní stěně, vlevo od dnešní polské cesty, se dostali do 6.150 m. Pak je odradil nebezpečný a těžký terén.

1978

Japonci si také nenechali líbit neúspěch a tragédii své výpravy z r. 1975 a opět oblehli jižní pilíř. Najali armádu 450 nosičů a BC postavili 11.3. už v 3.650 m. C1 vznikl v 5.200 m, o celých 1.550 m výš. Vzdálenost se ukázala pro vynášky příliš dlouhá a tak bylo vybudováno ještě přechodné skladiště ve 4.500 m.

Trasa po západním svahu jižního pilíře začínala 60° ledovým schodem. Nad ním byl v 5.800 m založen C2. Následovalo skalní lezení skoro v kolmici, občas přerušované ledovými pasážemi. Překonání tohoto úseku trvalo týden a 15.4. vznikl C3 v 6.500 m. Cesta byla zabezpečena drátěnými žebříky, přesto si sem troufli pouze 3 Šerpové. 22.4. náhle zemřel Katsumi Naganuma (33) při průzkumu nad C3. Byl pohřben do trhliny, nikdo nebyl schopen dopravit jeho tělo dolů. Pro celou výpravu to byl šok, přesto se po několika dnech rozhodli pokračovat.

V 7.000 m narazili na 150-metrový skalní pilíř, nejtěžší pasáž z celé cesty. Japonci lezli na hranici svých možností, museli překonávat i převisy. Za celý den se někdy posunuli jen o 15 m. Přesto za 5 dní pilíř překonali a zafixovali. Založili nad ním C4, ale transport materiálu do něj byl velmi vyčerpávající. Dál trasa pokračovala už lehčími, ale dost strmými sněhovými poli. 9.5. vznikl na vrcholu jižního pilíře C5 v 7.500 m. Odtud už byl konečně vidět vrchol. V noci nasněžilo a by silný vítr. Ráno už bylo počasí lepší a Toshiaki Kobayashi (29) a Tatsuji Shigeno (35) vyrazili k vrcholu po JZ hřebeni. Terén byl snadný, až na nadmořskou výšku. 10.5.1978 v 11:30 dolezli oba na nejvyšší bod. Používali kyslík. Následující den je napodobili ještě Seiji Shimizu (33), Yasuji Kato (29), Hiroshi Yoshino (28) a Šerpa Ang Kami, ti už lezli bez kyslíku.

Japonci završili svůj rok slávy na Dhaulágirí, po dvou neúspěšných amerických výpravách vylezli nebezpečný JV hřeben. Ale radost se mísila s pořádnou porcí smutku.

18-členná výprava najala 200 nosičů. BC založili 22.8. ve 4.200 m. Ještě než se dostali pod východní stěnu, museli zvládnout nebezpečně rozbitý ledopád srovnatelný s Khumbu pod Everestem. 9.9. jej překonali a na okraji sněhového plata pod stěnou založili C3 v 5.850 m. Pak přelezli strmý sněhový svah a C4 postavili 21.9. už na hřebeni v 6.550 m. A právě na tomto svahu mezi C3 a C4 se 23.9. utrhla lavina a pod ní zahynuli Yujiro Fukasawa (29), Hiroshi Akuzawa (35) a Kiyoshi Kobayashi (29). Těla se nikdy nenašla.

Šokovaní Japonci se přesto nakonec rozhodli pokračovat, ale trvalo 14 dní než dolezli do 6.950 m a založili zde C5. Terén na hřebeni byl čím dál těžší a trvalo další týden než vybudovali 7.10. C6 v 7.450 m. Při pohledu na to, co je čeká, seznali, že i tento tábor je příliš daleko pro vrcholový útok.
18.10. Tsutomu Miyazaki (30), Hiroyuki Tani (26) a Akira Ube (30) dolezli do 7.800 m na spojnici JV a SV hřebene a postavili zde stan. 19.10.1978 pak výstup dokončili a ve 12:30 stáli na vrcholu. Následujícího dne se vydal s nákladem z C4 do C5 Katsuyoshi Kogure (35). Na fixních lanech však spadl, nebyl schopen se sám vyprostit a zemřel ještě před tím, než mu někdo mohl přijít na pomoc. Stal se už 4. obětí expedice. Slabou náplastí bylo, že o den později, 21.10., stanuli na vrcholu ještě Shigeru Suzuki (23), Noboru Yamada (28) a Šerpa Na-wa Yonden (26).

Při výstupech byl použit kyslík.

  Francouzi jako první nalezli do JZ pilíře, spodní části JZ hřebene. Dostali se poměrně vysoko, do 7.200 m, ale bylo už 31.10. a jejich snahy ukončily mrazy a sníh.

1979

  Francouzi pod vedením Sylvaina Saudana (42) zorganizovali první lyžařskou výpravu k Dhaulágirí. 2 horolezci zemřeli v lavině a pak při sestupu zmizel jeden Šerpa. Pravděpodobně uklouzl a zřítil se. Další skončili s těžkými omrzlinami v 7.600 m.

1980

  Švýcaři uspořádali expedici k 20. výročí prvovýstupu svých krajanů. Zvolili opět Normálku SV hřebenem a na vrchol se dostali 13.5.1980, na den přesně jako před 20 lety. Následovali další horolezci a celkem na vrchol vylezlo 17 lidí (!), mezi nimi i 59-letý Fritz Luchsinger.

Mezinárodní 4-členná expedice vylezla poprvé východní stěnu až na SV hřeben (7.700 m), ale až na vrchol se nedostala. Poláci Wojciech Kurtyka (32) a Ludwik Wilczyński (32), Brit Alex MacIntyre (26) a Ital Renato Ghilini (23) zvolili přístup přes SV sedlo. Už při pochodu z Pokhary je na týden zdržely nánosy hlubokého sněhu. BC založili 9.4. v 4.700 m. Pak se aklimatizovali a na Normálce pomáhali Švýcarům, toho času tam stavícím výškové tábory. Při té příležitosti si do 7.500 m vynesli něco materiálu. Tušili, že při sestupu se bude hodit.

6.5. v noci překročili SV sedlo a došli na ledovec pod stěnu. Za úsvitu vyrazili. První skalní stupeň jim trval 3 hodiny, Pak už lezli hlavně sněhovými svahy, občas přerušenými skalními výčnělky, poskytujícími vhodné místo k odpočinku. Kolem poledne se počasí zhoršilo a začal foukat vítr. Odpoledne našli v 6.400 m malou plošinu krytou skalami a zabivakovali. Další den volili pokud možno cestu skalami, pokrytými tenkou vrstvou sněhu. Hlubokému sněhu se vyhýbali kvůli velkému riziku uklouznutí ve strmém svahu. Možnosti jištění nebyly po celou dobu takřka žádné.

Další bivak následoval v 7.100 m ve svahu na divoko, pouze ve spacácích a bivakovacích pytlích. Na vaření nebylo pomyšlení. Ráno 8.5. se nikdo necítil dobře, ale jediná možnost byla pokračovat nahoru. Až večer se dostali na SV hřeben do 7.700 m, kde následoval 3. bivak. Všichni byli vyčerpaní a dehydratovaní. Navíc počasí bylo hodně špatné a na hřebeni nad nimi hrozily laviny. 9.5. se proto rozhodli pro sestup Normálkou SV hřebenem a o den později byli zpět v BC.

Jako náplast si potom všichni Normálku zopakovali a 18.5. stáli na vrcholu. Během týdne sem vylezlo tedy 21 lidí.

Wojciech Kurtyka (1947, 76) je horským filozofem a jedním ze zlaté polské generace v Himálaji ze 70. a 80. let. Lezl alpským stylem v menších expedicích, někdy i na jeden zátah bez stanů. Vystoupil na hlavní vrcholy čtyř osmitisícovek, vždy prvovýstupy alpským stylem: Čo Oju (1990), Gašerbrum I (1983), Gašerbrum II (1983) a Broad Peak (1984). Kromě toho přelezl nové cesty na centrální vrchol Šiša Pangmy (1990) a východní stěnou Dhaulágirí (1980, bez vrcholu). Velmi ceněné jsou i jeho prvovýstupy na Gašerbrum IV západní stěnou (7.925 m, 1985) nebo Trango Towers (6.239 m, 1988). Několik pokusů zaznamenal na K2. Přežil dodnes a v r. 2016 přijal po dlouholetém zdráhání lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je dvakrát rozvedený a má syna a dceru.

Ludwik Wilczyński (1947, 76) vylezl z osmiček pouze na Dhaulágirí (1980). Později se stal předsedou polského Klubu horských vůdců.

Alex MacIntyre (1954 - 1982, †28) vypadal jako klasický hippík 60. let, ale patřil k první horolezecké lize. Vyznával alpský styl. Vylezl prvovýstupy na Dhaulágirí (1980, východní stěna) a na Šišu Pangmu (1982, JZ stěna). Dvakrát se neúspěšně pokoušel o Makalu. Zahynul během pokusu o další prvovýstup jižní stěnou Annapurny. Při sestupu do BC z výškového tábora jej zasáhl padající 5-kg kámen a zlomil mu vaz.

Wojciech Kurtyka

Ludwik Wilczyński

Alex MacIntyre

Na vrcholu - McIntyre, Ghilini, Kurtyka a Wilczyński

  Bývalá Češka Věra Komárková (37) přivedla po úspěchu na Annapurně v r. 1978 pod Dhaulágirí 20-člennou americkou výpravu složenou převážně z žen. Úmysl měly bohulibý, vylézt konečně už mnohokrát atakovanou cestu kolem Hrušky. Jedna z členek zemřela v lavině, ostatní pokračovali, ale výše než do 5. tábora v 7.100 m se nedostali.

Věra Komárková (1942 - 2005, †62) pocházela z Písku. V r. 1968 vytvořily se třemi spolulezkyněmi skupinu Šlápoty a vydaly se na 8.000 km dlouhou pěší pouť na OH do Mexika. Došly úspěšně, Komárková se vzápětí hbitě provdala za nějakého mexického exota a emigrovala do USA. Byla průkopnicí ženského horolezectví. Kromě mnoha výstupů v Tatrách, Alpách i USA vylezla v Himálaji na Annapurnu (1978), Čo Oju (1984) a pokoušela se i o Dhaulágirí. V r. 1986 se přestěhovala do Švýcarska, kde se stala profesorkou přírodních věd. Byla třikrát vdaná, zemřela ve Švýcarsku na rakovinu.

Francouzi dokončili dva roky starý pokus svých kolegů na JZ pilíři. Dolezli jej až na konec, ale na vrchol nedosáhli.

Pierre Béghin (29) opustil 22.8. Pokharu se 6 Šerpy a 70 nosiči. Provázeni monzunovými dešti, založili 1.9. BC v 3.650 m. Zbytek expedice dorazil 12.9., nechyběli mezi nimi i 3 účastníci výpravy z r. 1978. Mezitím Béghin založil ABC v 5.000 m. Začátek pilíře tvoří systém skalních věží. Zde vznikl C1 v 5.600 m. Po třídenní pauze způsobené bouřkami byl postaven C2 v 6.000 m, odkud se lezlo 60° sněhovým svahem. Následoval C3 v 6.400 m. Po překonání ledových a skalních věží založili C4 v 6.800 m. To byla konečná pro Šerpy, dále už museli Francouzi sami.

Nad nimi se vypínal 500-metrový svislý, někdy i převislý skalní schod. Lezli jej za silného větru a mrazu. Béghin se vyjádřil, že to bylo nejtěžší lezení, které kdy absolvoval. S Bernardem Mullerem (28) bušili skoby, většinu z 30 délek tasil Béghin. Trvalo jim tři týdny, než schod přelezli. 18.10. stáli na vršku pilíře Béghin a Marc Salomez (29). Ale k hlavnímu vrcholu stále ještě zbývaly 3 km, byť snadným terénem. Sestoupili proto zpět do C4.

Odtud 21.10. vyrazili Béghin a Muller. Přelezli schod a po bivaku ve sněhové jeskyni v 7.300 m pokračovali. Jenže vítr se změnil ve vichřici. Za hodinu se někdy posunuli o pouhých 40 m a v 7.500 m definitivně vzdali. Došly jim síly, neměli už skoro žádné jídlo a palivo a hlásil se příchod zimy. Sestup přežili bez úhony.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.

Bernard Muller (1952, 71) má na kontě řadu těžkých výstupů v Alpách (severky Matterhornu, Eigeru, Grandes Jorasses atd.). V Himálaji vylezl na 4 osmičky: Manáslu (1981), Nanga Parbat (1985), Everest (2001), Čo Oju (1999) plus západní vrchol Kančendžengy (Yalung Kang, 8.505 m, 1984). Je i polárníkem, přešel Grónsko, Island či Baffinův ostrov. Taktéž vylezl na všechny nejvyšší vrcholy 7 kontinentů čili má Korunu světa. Dodnes dělá horského vůdce.

Pierre Béghin

Bernard Muller

1981

Slovinci (tehdy ještě Jugoslávci) přelezli pravou část jižní stěny, avšak na vrchol nedosáhli. 23.9. založili BC v 3.950 m a navzdory špatnému počasí 13.10. i C1 v 5.300 m v dolní části stěny. 16.10. z něj vyšli ve 2:30 ráno Stanislaw Belak (40), Vinko Berčič (22) a Emil Tratnik (30). V 9 dopoledne je na 7 hodin zdrželo padající kamení, ale v podvečer dorazili do 5.700 m a zabivakovali. Další den lezli 50° sněhovými svahy do 6.100 m. Postup nebyl nejrychlejší, bivaky č. 3 a 4 následovaly v 6.400 m a 6.950 m. Tady Slovinci tápali kudy pokračovat, sněhové svahy měly sklon 50-65°. Možnosti jištění nebyly prakticky žádné. 20.10. dolezli na JV hřeben a v 7.300 m se napojili na japonskou cestu. Našli zde i 2 roky stará fixní lana.

Následující 2 dny byl terén tak těžký, že přidali pouhých 250 m. 23.10. odpoledne se napojili na SV hřeben v 7.800 m a zabivakovali posedmé. Ráno přestal fungovat vařič a foukal silný vítr, přesto lezli dál až do 7.950 m. Ale to už bylo odpoledne a věděli, že na vrchol nedosáhnou.

Setup po stejné trase byl vyloučený, jediná možnost byla Normálka SV hřebenem. V 7.200 m objevili zbytky tábora, kde přespali. Byli naprosto vyčerpaní a sestup dalšího dne zoufale pomalý. Během dalšího bivaku nasněžilo 20 cm čerstvého sněhu. 26.10. došli do 6.000 m, noc přečkali v ledové trhlině a tentokrát nasněžilo už 60 cm. 27.10. byli už sotva naživu a přes SV sedlo přecházeli východní ledovec. Následující den přešli v mrákotách nebezpečný ledopád a zabivakovali až v 4.200 m v moréně. 29.10. bloudili dál údolím, když konečně narazili na belgické turisty. Ti jim dali najíst a pak pomohli do civilizace resp. do domorodé vesnice, kde se potkali s ostatními z výpravy.

Slovinci 6 dní nejedli, během celé 14-denní kalvárie zhubli o 8-10 kg, ale přežili. Berčič měl hodně omrzlé nohy a musel jet zpět do Pokhary na koni.

Stane Belak-Šrauf (1940 - 1995, †55) se dostal na Makalu (1975), Everest (1979) a Gangapurnu (7.454 m, 1983). Měl na kontě kolem tisícovky výstupů ve všech ročních obdobích po celé zeměkouli. Dělal i horského vůdce a už v r. 1985 za komunistů vylezl s klientem severku na Eiger. V r. 1992 se vážně zranil v severce Triglavu, ale hory neopustil. Za horolezectví obdržel řadu cen. Zahynul na Štědrý den v r. 1995 v lavině pod kopcem Mala Mojstrovka v Julských Alpách.

Tratnik (nahoře) a Berčič v jižní stěně

Vinko Berčič na SV hřebeni

Stane Belak

Lezení v 7.400 m

1982

Japonci si konečně poradili s cestou kolem Hrušky. 9 výprav se o ni marně pokoušelo během 30 let, nejvyšší dosažená výška byla kolem 8.000 m.

Velká 18-členná výprava založila BC 21.9. v 4.600 m. Další tábory postavili v 5.200 m a 6.000 m. Mezitím dva Japonce zachytila lavina a vláčela je 150 m po svahu. Přežili pouze s drobnými zraněními, i díky fixním lanům. C3 vznikl 2.10. v 6.700 m vlevo od Hrušky a C4 v 7.200 m nad ní. Tady už horolezci používali během spánku kyslík. Na SV hřebeni založili další 2 tábory - C5 v 7.500 m a C6 v 7.750 m. Skalní lezení mezi C5 a C6 bylo údajně nejtěžším úsekem celé trasy. 16.10. vyrazila k útoku první trojka, ale po 200 výškových metrech museli vzdát. Až 18.10.1982 byli úspěšní Kozo Komatsu (28), Yasuhira Saito (29) a Noboru Yamada (32). Na vrchol dolezli kolem poledne.

O den před nimi stáli na vrcholu další 2 Japonci z jiné expedice operující pod severní stěnou. Použili Normálku SV hřebenem. A vzápětí přijela další japonská skupina, 13.12.1980 úspěšně završili výstup Normálkou Japonec Akio Koizumi (26) s Šerpou Nimou Wangču (32). Tentokrát to ovšem bylo poprvé během meteorologické zimy (1.12. - 28.2). Jako 'opravdová' zima se však uznává astromonická neboli kalendářní (21.12. - 20.3.).

Dhaulágirí mohla být klidně prohlášena za japonskou kolonii.

1984

Češi se pod vedením Jiřího Nováka (39) vypravili poprvé pod vysokou a strmou západní stěnu. 18 mužů plus Zuzana Hofmannová (25) a Alena Stehlíková (31) založili BC 28.8. v 3.650 m. Odtud už byla vidět celá západní stěna ve své 4.000 m vysoké kráse. Vybrali si trasu levou částí stěny kolem Levého pilíře přes Západní vrchol.

C1 postavili ve 4.600 m na skalním žebru, které se zdálo mimo dosah lavin. Přesto jej lavina smetla, naštěstí v něm nikdo nebyl. V 5.200 m museli traverzovat vysněženým žlabem a pokaždé to připomínalo spíš úprk před tikající lavinovou bombou. V 5.600 m vznikl C2 na strmém skalnatém hřebeni. Odtud následovaly těžké pasáže s obtížností IV a sněhové svahy se sklonem až 80°. C3 pak stál v 6.300 m. Oba tábory taky mohly ohrozit laviny nebo minimálně tlakové vlny z nich. Horolezci proto spali navázaní na lano. Počasí naštěstí bylo dobré. C4 postavili v 6.700 m a C5 6.10. už na SZ hřebeni v 7.600 m. Tady už se blížili k japonské trase kolem Hrušky. Vrchol se zdál být na dosah, z C5 však museli postupně 4x sestupovat kvůli špatnému počasí.

Ale 22.10. se sem vrátili Jan Šimon (25), Jaromír Stejskal (34) a Karel Jakeš (31). Bylo teprve poledne, podmínky dobré a proto pokračovali výš. Prvních 500 m bylo těžkých, pak už hřeben zlehknul. V 7.900 m zabivakovali ve sněhové jeskyni. 23.10.1984 dolezl po snadném, nicméně dlouhém hřebeni na vrchol v 10:30 nejprve Šimon, ostatní dva o půl hodiny později. Šimona bolela hlava, proto se dlouho nezdržel a sestupoval napřed. Jenže do C5 nikdy nedorazil a už jej nikdo neviděl. Pravděpodobně se během sestupu zřítil.

Jan Šimon (1959 - 1984, †25) byl jedním z nejtalentovanějších a nejvšestrannějších lezců své generace. Řadu cest udělal v Krasu i na pískovcích, vylezl yosemitský Half Dome, prvovýstupy má i na alpských Les Droites, Petit Dru a Piz Badile. V r. 1984 přelezli se Stejskalem a Jakešem západní stěnu Dhaulágirí. Při sestupu za neznámých okolností zmizel, zřejmě se zřítil.

Jarýk Stejskal (1949, 74) má bohatý rejstřík v Tatrách, Alpách i Yosemitech. Na jaře 1984 vylezl impozantním prvovýstupem na Lhotse Shar, společně s Rakoncajem a Božíkem. Neméně průlomový byl i prvovýstup téhož roku na podzim západní stěnou Dhaulágirí s Šimonem a Jakešem. O rok později vylezl na Čo Oju v zimě. V r. 1987 se pokoušel o Everest a dostal se do 8.000 m. V r. 1997 vedl expedici na Kančendžengu. Dnes žije a podniká na Slovensku.

Karel Jakeš (1953 - 2002, †49) měl 7 sourozenců, čili prakticky jedináček. Vyučil se stolařem, ale v r. 1975 se přestěhoval do Tater a od r. 1993 měl slovenské občanství. V 70. a 80. letech byl členem čs. reprezentace. Z osmiček vylezl pouze na Dhaulágirí, avšak prvovýstupem západní stěnou v r. 1984. V r. 1988 utrpěl při autonehodě na Pamíru těžké zranění ruky a od té doby se věnoval hlavně skialpinismu a extrémním sjezdům. To se mu nakonec stalo osudným, zemřel na skialpech pod lavinou v Belianských Tatrách. Byl ženatý a měl syna. Na jeho počest se pravidelně koná běh na chatu Pri Zelenom plese (Brnčálku).

Jiří Novák (1945, 79) lezl hlavně na českých a saských pískovcích, kde má asi 30 prvovýstupů. Jako doma byl v Tatrách, ale spoustu těžkých cest prostoupil i v Alpách a na Kavkaze. Na Pamíru zdolal Pik Korženěvské (7.105 m). V Himálaji už výpravy hlavně organizoval. Učarovala mu zejména západní stěna Dhaulágirí, přivedl k ní 3 expedice. Celkem šéfoval více než 20 výpravám. Dělal i trenéra reprezentace a předsedu ČHS. Napsal 5 vlastních knih s horolezeckou tématikou a na řadě dalších spolupracoval.

Jan Šimon

Jarýk Stejskal

Karel Jakeš

Stejskal na vrcholu

Jiří Novák, vedoucí spousty čs. himálajských expedic

1985

  Poláci  zdolali Normálku SV hřebenem poprvé v termínu astronomické zimy. 25.1.1985 topovali Jerzy Kukuczka (36) a Andrzej Czok (36). Na vrchol dolezli v 15:30, ale pak zatměli a nenašli cestu do tábora. Díky tomuto neplánovanému bivaku měl Czok omrzlé nohy. Nepoužívali kyslík.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Andrzej Czok (1948 - 1986, †37) patřil k polské špičce, často lezl v zimě. Po prvovýstupech a těžkých cestách v Tatrách, Alpách i Andách vystoupil na Pamíru na tehdy ještě sovětské Piky Komunismu (7.495 m), Lenina (7.134 m) a Korženěvské (7.105 m). V Himálaji zdolal Lhotse (1979), Everest (1980), Makalu (1982) a v zimě Dhaulágirí (1985). Zde utrpěl těžké omrzliny a muselo mu být amputováno 5 prstů na nohou. Osudnou se mu stala Kančendženga v r. 1986. Při zimním výstupu zemřel ve 3. táboře na výškovou nemoc. Spolulezci jej pochovali v trhlině v jižní stěně.

Jerzy Kukuczka a Andrzej Czok

  Italové  Messner (40) s Kammerlanderem (28) si po výstupu na Annapurnu odskočili k Dhaulágirí a během 4 dní vylezli alpským stylem na vrchol a zpět do BC. Nahoře byli 15.5.1985 v poledne, byť jen Normálkou, což je u nich nezvyklé.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).

Češi přijeli do Nepálu se dvěma ambiciózními cíli v západní stěně - dotáhnout JZ pilíř (Francouzi 1980) až na vrchol a pokusit se o prvovýstup Pravým pilířem. 17 mužů a pro změnu Košičanka Livia Klembárová založili BC 8.9. na stejném místě jako před rokem v 3.650 m. Už od začátku sněžilo a pršelo a pěkné počasí bylo spíše výjimkou.

Na JZ pilíři se Josef Rakoncaj (34), Peter Božík (31) a Zoltán Demján (30) nejprve svezli 400 m po svahu s menší lavinou, naštěstí bez následků. Nakonec se dostali do 6.800 m pod hlavu pilíře, což je 500 m kolmých skal. Dál už je špatné počasí a zdravotní problémy nepustily a museli většinu stěny proslaňovat. Sestup jim trval 3 dny.

Pravý pilíř se nakonec přelézt podařilo, byť bez dosažení vrcholu. Byly postaveny 3 výškové tábory, poslední v 6.300 m. V polovině října se čas krátil, pomalu docházely zásoby a počasí se stále nelepšilo. Pak se ale vyskytlo třídenní pěkné okno a 10 horolezců vyrazilo na pilíř. Přelezli nejtěžší pasáže a postavili C4 v 6.900 m na strmém sněhovém svahu. Obtížnost skalního lezení byla na himálajské lezení té doby extrémní: dvě délky za VII a dalších asi 20 za V-VI+. Teď už je však čekal lehčí terén. 25.10. Josef Nežerka (30) a Ital Rolando Nicco (28) dolezli do 7.250 m na JV hřeben a vrátili se do C4. Tu noc Rakoncaj s Božíkem bivakovali ve sněhové jeskyni v 7.100 m. Následně dolezli do stejného místa jako jejich předchůdci, ale divoký vítr je dál nepustil. Ten taky zničil stany ve všech táborech a všichni museli okamžitě sestoupit, pokud chtěli přežít.

Josef Rakoncaj (1951, 73) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Josef Nežerka (1954, 69) hodně lezl na pískovcích. Dvakrát zdolal Khan Tengri (6.995 m) a dále Pik Pobědy (7.439 m), Fitz Roy (3.461 m) a McKinley (6.190 m). V Himálaji vystoupil na Annapurnu (1988, prvovýstup), Nanga Parbat (1992), Mount Everest (1996, napotřetí, s kyslíkem) a Gašerbrum I (2007). Na Nanga Parbat stáli s Josefem Rakoncajem jako první Češi. Neúspěšné pokusy zaznamenal na Dhaulágirí, Makalu a Broad Peaku. Známý je jeho výrok 'Všechny filmy o horolezcích jsou trapné!', je stavební inženýr a má 3 syny.

Peter Božík (1954 - 1988, †34), česky Bůžek, vystudoval stavební fakultu a živil se výškovými pracemi. V r. 1984 vylezl společně se Stejskalem a Rakoncajem skvělým prvovýstupem na Lhotse Shar. Ceněné jsou i jeho prvovýstupy západní stěnou Dhaulágirí (1985, jižní pilíř) a JZ hřebenem na K2 v r. 1986 se dvěma Poláky. V r. 1988 zahynul na Everestu spolu s dalšími třemi spolulezci. Po zdolání Boningtonovy cesty alpským stylem jim při sestupu došly síly a doplatili na špatné počasí. Byla to jedna z největších tragédií v historii slovenského horolezectví. Božík byl ženatý a měl 2 syny.

Josef Rakoncaj

Josef Nežerka

Peter Božík

Slovinci měli v plánu novou cestu ve východní stěně vpravo od expedice z r. 1980. 18.9.1985 za pomoci 32 nosičů založili BC ve 4.000 m, ale od začátku je drtilo počasí. Za celých 45 dní pod horou prý měli 3 pěkné dny mezi 2.-4.10.

Ke stěně přistupovali Východním ledovcem, ale vyhnuli se rozbité části s trhlinami a lezli raději po skalách vpravo. Na plato pod východní stěnou v 5.900 m se dostali až začátkem října. Čekalo je 1.700 m převážně ve sněhovo ledových svazích se sklonem 45-65°. Jenže pak 16 dní sněžilo. A když 19.10. vylezli na plato zpět, museli vyhrabávat dva stany zpod třímetrové vrstvy sněhu. 21.10. sice přestalo sněžit, ale foukal silný vítr a teplota klesla na -25°. Přesto Stane Belak (44), Marjan Kregar (29), Andrej Štremfelj (28) a Iztok Tomazin (26) podnikli aklimatizační výstup na Normálce do 7.000 m a pak tři dny odpočívali (nebo přežívali?) v ledové jeskyni.

26.10. vyrazili v 5:00 a vylezli 1.200 m stěnou. Bivakovali pod ledovým převisem. Následující den dolezli za 8 hodin na SV hřeben na Normálku do 7.500 m. Pokračovali ještě o 100 metrů výš, ale vítr byl tak silný, že stěží postavili stan. 28.10. ve 4:00 byl stan roztrhaný na cucky. Slovinci vydrželi jen tak na svahu do úsvitu a pak sestoupili po Normálce zpět na plato. Následující den se vítr neutišil, neměli už skoro žádné jídlo a tak sestoupili do BC. Jen 2 horolezci měli lehčí omrzliny, jinak se vše obešlo bez následků.

Stane Belak-Šrauf (1940 - 1995, †55) se dostal na Makalu (1975), Everest (1979) a Gangapurnu (7.454 m, 1983). Měl na kontě kolem tisícovky výstupů ve všech ročních obdobích po celé zeměkouli. Dělal i horského vůdce a už v r. 1985 za komunistů vylezl s klientem severku na Eiger. V r. 1992 se vážně zranil v severce Triglavu, ale hory neopustil. Za horolezectví obdržel řadu cen. Zahynul na Štědrý den v r. 1995 v lavině pod kopcem Mala Mojstrovka v Julských Alpách.

Marjan Kregar (1956, 67) se zúčastnil 6 himálajských expedic. Po prvovýstupu severní stěnou stál na Gangapurně (7.455 m, 1983) a na třetí pokus pak Normálkou na Dhaulágirí (1987).

Andrej Štremfelj (1956, 67) a Nejc Zaplotnik vylezli v r. 1979 jako první Slovinci (i Jugoslávci) na Everest. A to novou cestou těžkým západním hřebenem. Štremfelj si výstup v r. 1990 zopakoval Normálkou, ale se svou ženou, a stali se tak pro změnu prvním manželským párem na nejvyšší hoře světa. Dále zlezl osmitisícovky Gašerbrum I (1977, nová cesta), Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Šiša Pangma (1989), Čo Oju (1995) a Dhaulágirí (2004). V r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy po prvovýstupu jižním hřebenem, za což obdržel lezeckého Oscara Piolet d'Or. Další přišel v r. 2018 za celoživotní zásluhy.

Iztok Tomazin (1960, 64) absolvoval kolem 3.500 výstupů v různých pohořích. V Himálaji se zúčastnil 11 expedic a vylezl na 5 osmiček: Dhaulágirí (1987, zimní výstup), Čo Oju (1988, nová cesta), Šiša Pangmu (1993, sólo), Gašerbrum I (1995) a Gašerbrum II (2004). Z GI a Šiša Pangmy sjel na lyžích. V r. 1996 vylezl během devíti dní 3x na McKinley (6.190 m) a pokaždé sjel jinou trasou v SZ stěně na lyžích. V civilu je lékařem a záchranářem. Kromě toho se stal i slovinským mistrem v paraglidingu.

Stane Belak

Marjan Kregar

Andrej Štremfelj

Iztok Tomazin

Švýcaři vylezli v zimě východní stěnu ve stopách mezinárodní expedice z r. 1980. Erhard Loretan (26), Pierre-Alain Steiner (25) a Jean Troillet (37) zahájili bleskový výstup 7.12. v 1:00 v noci. Údajně hlavně proto, aby v noci neviděli, kolik toho mají ještě před sebou. Loretan a Steiner pro jistotu nechali spacáky dole, aby neměli tak těžké batohy. Lezli 16 hodin a za tu dobu zdolali neuvěřitelných 2.000 výškových metrů. Nocovali už těsně pod spojnicí JV a SV hřebene v 7.700 m. Ovšem pro Loretana se Steinerem to byl hodně studený odchov.

8.12.1985 v 9:30 ráno vyrazili a ve 13:30 stáli na vrcholu. Pro Loretana to byla už jeho 9. osmička. Sestupovali Normálkou SV hřebenem a následujícího dne o půlnoci došli až do BC.

O rok později se Loretan se Steinerem vydali na Čo Oju. Steiner se zřítil a před zraky konsternovaného Loretana padal několik set metrů. Pád sice přežil, ale zraněním brzy nato podlehl. Loretan už nic nezmohl a musel kamaráda pohřbít do trhliny. Zážitek, na který se nezapomíná.

Erhard Loretan

Pierre-Alain Steiner

Jean Troillet

1986

  Slovinci Stane Belak (45) a Marjan Kregar (29) přijeli hned za půl roku dokončit svůj projekt ve východní stěně. V 6.500 m ale museli z východní stěny vytraverzovat na Normálku. Na ní vylezli 9.5. do 7.650 m, ale pak začalo sněžit a nepřestalo do 30.5., kdy expedici ukončili.

Poláci přelezli levou část jižní stěny až na JZ hřeben, ale na vrchol to nedotáhli. Výprava pod vedením Eugenia Chrobaka (47) založila BC 16.9. v 3.800 m v uctivé vzdálenosti od stěny, kterou dnem i nocí padaly laviny. ABC vznikl ve 4.300 m.

Pak už následoval nástup do skoro 4.000 m vysoké stěny. Úvodní skalní pilíř má 1.200 m a obtížnost dosahovala průběžně až VI- v lámavé skále. Ve spodní části pilíře Poláci postavili C1 v 5.300 m, v horní části v 5.800 m pak C2. Nad pilířem je čekaly strmé ledové srázy se sklonem 60-70°, někdy až 85°. Pro další dva tábory museli ve svahu vykopat schody, nebyl zde ani kousek rovného místa. C3 založili v 6.100 m a C4 v 7.100 m. V horní části stěny narazili opět na skály s obtížností V. Tuto pasáž přelezli Eugeniusz Chrobak a Maciej Pawlikowski (35).

Maciej Berbeka (32) a Mikołaj Czyżewski (26) pak dolezli až pod JV hřeben a 30.10. postavili C5 v 7.500 m. Během noci jim však bouře stan roztrhala. Berbeka to přesto nevzdal a 31.10. pokračoval JV hřebenem. Terén byl snadný a po čase se napojil na japonskou cestu z r. 1980. Ale počasí mu nepřálo a k vrcholu měl daleko. Berbeka proto otočil a následně i ostatní. V jižní stěně natáhli celkem 3.200 m fixních lan. BC opustili 2.11., už za značné zimy.

Eugeniusz Chrobak (1939 - 1989, †49) se v r. 1976 pokoušel o K2, ale dolezl 'pouze' do 8.400 m. V r. 1978 zdolal jako první jižní vrchol Kančendžengy. V civilu byl chemickým inženýrem, hodně se věnoval filmování expedic a psaní článků o horolezectví. Zemřel v r. 1989 na Everestu. Při sestupu ze sedla Lho La na západním hřebeni jej s dalšími 5 spolulezci zasáhla lavina. Přežil jedniný, Andrzej Marciniak.

Maciej Berbeka (1954 - 2013, †58) vystudoval průmyslový design, maloval a dělal scénografa. Taktéž působil jako člen tatranské horské služby a jako horský vůdce. V letech 1982-1986 vedl Horolezecký klub v Zakopanem. Zdolal 5 osmiček: Annapurnu (1984), Manáslu (1984 v zimě), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup), Everest (1993) a Broad Peak. O ten se pokoušel poprvé v zimě 1988, ale ukázalo se, že skončil už na předvrcholu. Vrátil se už v pokročilém věku opět v zimě v r. 2013. Na vrchol dolezli s Tomaszem Kowalskim. Při sestupu nouzově bivakovali v 7.900 m, ale dolů už se nevrátili. Kowalskiho tělo bylo nalezeno o 4 měsíce později, Berbekovo zatím ne. Berbeka byl ženatý a měl 4 syny.

Mikołaj Czyżewski (1960, 63) se zúčastnil více himálajských výprav, ale osmička mu nebyla dopřána žádná.

Eugeniusz Chrobak

Maciej Berbeka

Mikołaj Czyżewski

1987

  Slovinci přijeli pod východní stěnu potřetí, tentokrát v zimě. Plán na dokončení svého projektu opustili, podmínky ve stěně plné sypkého sněhu je obrátily k Normálce. Jí vylezli na vrchol 4.12.1987 Marjan Kregar (31) a Iztok Tomazin (27). Vítr byl tak silný, že se museli plazit po čtyřech a nebyli schopni se postavit ani na vrcholu. Pavel Kozjek (28) a Stane Belak (47) zkoušeli dva vrcholové pokusy, ale marně.

1988

Slovák a dva Kazaši dotáhli až na vrchol výstup JZ hřebenem. Všechny předchozí pokusy (Francouzi 1978 a 1980, Češi 1985) skončily nejvýše nad JZ pilířem, spodní částí hřebene. Výprava byla československá, ale účast mezinárodní - kromě čtyř Čechoslováků ještě dva Kazaši (tehdy Sověti) a tři Italové. BC založili 16.9. v 3.600 m a už od začátku byli v časovém presu. Expedice totiž byla plánována jen do 10.-12.10.

Slovák Zoltán Demján (33) a Kazaši Jurij Mojsejev (34) a Kazbek Valijev (36) měli v plánu JZ hřeben aplským stylem a zbytek výpravy japonskou cestu z r. 1978 jižním pilířem. Alpská trojka měla ovšem výhodu, před exedicí lezli na Ťan Šanu a byli lépe aklimatizovaní. Ostatní kvůli nedostatku času aklimatizaci nezvládli a jižní pilíř brzy vzdali.

První týden bylo škaredě, ale pak se počasí zlepšilo a trojice vyrazila 26.9. z BC na zteč. Nesli 15-kg batohy a zásobu jídla měli na 10 dní. Došli na JZ sedlo do 5.100 m a z něj 29.9. pokračovali výš. Z předchozích výprav zhruba věděli, co mohou očekávat - první třetina posetá skalními věžemi, druhá s tenkým sněhovým hřebenem o sklonu 60° a následně dalšími věžemi a poslední s 500 m vysokým skalním schodem s převisy a obtížností VI. Postup byl pomalý, ale úporný. Naštěstí jim přálo počasí. Bivakovali v 5.650 m, 6.100 m, 6.500 m, 6.700 m, 6.900 m (2x), 7.200 m a 7.350 m. 6.10., tedy 11. den po opuštění BC, opustili sněhovou jeskyni a vydali se k vrcholu. Terén už byl snadný, ale vzdálenost i převýšení značné. Navíc se před polednem strhla bouře. Přesto na vrchol všichni dolezli, ale až v 19:00. Ještě v noci sestoupili k místu posledního bivaku. Následovaly další 4 - v 6.900 m, 6.500 m, 6.100 m a 5.100 m. A 10.10. se po 16 dnech konečně vrátili do BC.

Jejich počin byl oceněn jako himálajský výstup roku a stal se bezesporu jedním největších v celé historii.

Zoltán Demján (1955, 69) vylezl na Everest (1984) a skvělými prvovýstupy na Lhotse Shar (1984) a na Dhaulágirí (1988, výstup roku v Himálaji). Dále má na kontě početné výstupy v Tatrách, Alpách, Pamíru, Ťan-šanu a Patagonii. Vystudoval geologii, dnes pracuje jako psychoterapeutický kouč manažerů. V letech 1990-1993 byl předsedou čs. horolezeckého svazu, pak členem výkonného výboru a 2011-2004 členem předsednictva Mezinárodní lezecké asociace UIAA.

Kazbek Valijev (1952, 71) vylezl na vícero vrcholů na Pamíru a poté dva ceněné prvovýstupy v Himálaji: v r. 1982 JZ stěnou na Everest a v r. 1988 JZ hřebenem na Dhaulágirí. Šéfoval mnoha úspěšným kazašským výpravám. Dnes je předsedou kazašského alpského klubu.

Jurij Mojsejev (1954, 69) vylezl 5x na Pik Kominusmu (7.495 m) a dokonce 9x na Pik Lenina (7.134 m). Jaký div, že sloužil v armádě. Kromě toho vystoupil 2x na Pik Pobědy (Vítězství, 7.439 m), 3x na Pik Korženěvské (7.105 m) a 5x na Chan Tengri (6.995 m). V Himálaji zdolal 2x Dhaulágirí, pokaždé prvovýstupem. Poprvé JZ hřeben alpským stylem (1988), podruhé západní stěnu (1991). Dále má na kontě Kančendžengu (1989), Manáslu v zimě (1995) a Čo Oju (1996). Dvakrát neúspěšně zkoušel Everest. Po r. 2000 se věnoval nejvyšším horám kontinentů - McKinley (2000), Kilimandžáro (2008) a Aconcagua (2009). Je Zasloužilým mistrem sportu.

Zoltán Demján

Kazbek Valijev

Jurij Mojsejev

1989

  Američané chtěli zopakovat slovinskou cestu východní stěnou a pak SV hřebenem. Jenže přišla 9-denní sněhová bouře a uvěznila 2 Američany a 1 Šerpu v C3 v 6.400 m. Živé už je nikdo neviděl, jejich těla byla později nalezena v laviništi pod stěnou.

1990

Polák Krysztof Wielicki (40) nejprve vylezl jako rozpink Normálku SV hřebenem. Z bivaku v 7.000 m vyrazil 24.4. ve 4:30 a na vrcholu stál v 11:00. Ještě téhož dne sestoupil až do BC.

Pak se věnoval hlavnímu cíli - nové cestě ve východní stěně. Nejprve 14 dní čekal, až se umoudří počasí a bude úplněk. A tudíž v noci hodně světla. Ten den nastal 9.5. Ve 22:00 vyrazil ze SV sedla a traverzoval do východní stěny. Pak pokračoval vlevo od trasy expedice z r. 1980. Obtížnost skalního lezení prohlásil za V a ledové svahy měly sklon 60-65°. Neměl s sebou žádné věci na bivak, ani spacák. Lezl celou noc a následujícího dne ve 13:00 už byl blízko hřebene.

Ale tady jej čekal nejtěžší oříšek. Dvě hodiny hledal cestu přes strmá plata s navátým sněhem. Byl jako v pasti a nevěděl, kudy odsud. Nakonec cestu přece jen našel a v 15:00 byl na hřebeni. Začalo sněžit a po 15 hodinách lezení už byl velmi vyčerpaný. Na vrchol tentokrát už Wielicki nedosáhl a začal sestupovat. Po 3 hodinách v silném větru dorazil do stanu v 7.000 m, ponechaného tam z předchozího výstupu. Poprvé v životě měl halucinace a pocit, že s ním někdo jde. Následujícího dne však sestoupil bez úhony do BC. Jeho trasa je často považována jen za variantu cesty z r. 1980.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

Krysztof Wielicki

Wielicki při sestupu

Krysztof Wielicki a Jerzy Kukuczka v r. 1986

Štramáci Kukuczka, Wielicki, Czok a Cichy

  Češi Leopold Sulovský (36) a Stanislav Šilhán (35) vylezli 6.10.1990 Normálku SV hřebenem. Byli součástí podivuhodné 16-členné mezinárodní expedice vedené Italem Francescem Santonem, která přivedla do BC i několik 'vyléčených' narkomanů s bohulibým cílem nahradit koks a herák lezením po kopcích. Jak byla jejich snaha v tomto ohledu úspěšná není známo. Nicméně dva Češi byli jediní, kdo se dostali na vrchol.

Leopold Sulovský (1954, 70) vylezl na Nanda Devi (7.816 m, 1981), Pik Lenina (7.134 m, 1985), Pik Komunizmu (7.495 m, 1985) a Pumori (7.161 m, 1996). Z osmitisícovek stál na Dhaulágirí (1990), jako první Čech na Everestu (1991), na Makalu (1993) a na Čo Oju (2009). Později organizoval expedice na K2, Lhotse či a Broad Peak. vystudoval VUT v Brně, obor pozemní stavitelství. Dal se na politiku, byl městským zastupitelem Ostravy a od r. 2012 je senátorem. Je ženatý a má dvě děti.

Stanislav Šilhán (1954 - 2008, †53) zvaný Vagón byl pískař, prvovýstupy má i v Dolomitech, u Chamonix nebo na Kavkaze. Lezl i v Tatrách, Alpách a Pamíru. Stál na vrcholu čtyř osmitisícovek: Dhaulágirí (1990), Čo Oju (1994), Šiša Pangma (1995) a Gašerbrum I (1997). Podnikal v horolezectví, založil outdoorovou firmu Vertical sport. Pracoval jako dlouholetý funkcionář v horolezeckém svazu. Zemřel na selhání srdce v r. 2008.

Leopold Sulovský

Stanislav Šilhán

1991

Kazaši se namlsali v r. 1988 úspěšným JZ hřebenem a proto přijeli zdolat západní stěnu znovu, tentokrát prvovýstupem Prostředním pilířem mezi dvěma českými cestami. Kazbek Valijev (38) celou expedici vedl, Jurij Mojsejev (36) 'pouze' lezl.

2.4. založili BC v 3.600 m a o 3 dny později C1 v 4.700 m u paty pilíře. Odtud už následovalo skalní lezení a strmé ledové svahy. C2 vznikl v 5.200 m a C3 v 5.700 m. Nad ním museli překonat nejtěží pasáže o obtížnosti až VI+ ve skalách se sklonem 75°. Situaci navíc komplikovalo špatné počasí. C4 pak postavili v 6.200 m na skalní hraně, za kterou se rozkládalo sněhové plato vedoucí na JZ hřeben. Nad platem opět narazili na skály s mixovým terénem o sklonu 55°. Až nad skalami vybudovali C5 v 6.800 m a pak 9.5. C6 už na hřebeni v 7.500 m. Až do 7.350 m celou trasu fixovali.

10.5.1991 v 8:00 vyrazili z C6 k vrcholu Jurij Mojsejev (36), Anatolij Bukrejev (33), Rinat Chajbullin (30), Vladimir Suviga (37) a Andrej Čeličev (27). Za pouhé 2 hodiny stáli na nejvyšším bodě a ve 13:30 už byli zpět v C6. O 3 dny později je napodobila další šestice: Valerij Chriščatyj (40), Valentin Makarov (44), Zaurbek Mizambekov (27), Vladimir Prisjažnyj (28), Alexander Savin (36) a Artur Šegaj (30). Na vrcholu tak stála téměř polovina Kazachstánu. Jediný z 12 horolezců, kterému se to nepovedlo, byl Viktor Dedi. Zlomil si totiž ruku už dole při budování C1.

Anatolij Bukrejev (1958 - 1997, †39) byl spíše Kazachem než Rusem. V letech 1989-1997 měl na kontě celkem 18 výstupů na 11 osmitisícovek, všechny bez kyslíku. Chyběly mu pouze Gašerbrum I, Nanga Parbat a Šiša Pangma, kde byl pouze na severním předvrcholu. Proslul rychlými sólovýstupy. Vzděláním byl fyzik, ale živil se jako horský vůdce. Během tragédie na Everestu v r. 1996 se podílel na záchraně několika horolezců-klientů. V r. 1997 jej zabila lavina při pokusu o zimní výstup na Annapurnu.

Rinat Chajbullin (1960, 63) vylezl v r. 1989 na jižní a hlavní vrchol Kančendžengy. V r. 1990 se zúčastnil ruské expedice, která jako první slezla jižní stěnu Lhotse. O rok později zdolal s kazašskou expedicí Dhaulágirí prvovýstupem v západní stěně. Zúčastnil se i první kazašské výpravy na Everest (1997). Dále má na kontě McKinley (6.190 m), Pik Pobědy (7.439 m), Pik Korženěvské (7.105 m) a Chan Tengri (6.995 m). Vzděláním je inženýr - energetik, ale živí se jako horský vůdce a záchranář. Je otcem Rišata Chajbullina, sportovního lezce, žijícího a trénujícího v Brně.

Čeličev, Chajbullin a Bukrejev v jednotné obuvi

Anatolij Bukrejev		Chajbullin s potěrem, olympionik Rišat sedí na motorce
Rinat Chajbullin

1993

Rusové obohacení o dva Gruzínce a jednoho Brita přelezli v přímém směru severní stěnu. Parta staříků po čtyřicítce zde vytvořila teprve druhou cestu po legendární Hrušce, byť první polovinu mají obě cesty společnou. BC založili 8.4. v 4.600 m.

První část trasy vedla v relativním bezpečí mezi dvěma sérakovými hrázemi po mírně vyvýšeném pilíři. Až nad ním, na hraně sněhové terasy v 5.850 m, postavili C1. V 6.250 m překonali sérakovou hráz a nad ní vznikl C2 v 6.400 m. Postupovali čím dál strmějšími sněhovými svahy. C3 založili v 7.100 m a C4 o kousek výš, v 7.300 m už pod skalami v horní části. Až sem byla celá trasa zabezpečena fixy. Pak celý tým sestoupil k odpočinku do BC.

8.5. se všichni (kromě doktora) sešli v C4. Gruzínec Nemsitzveridze se necítil dobře a v doprovodu krajana Tortladzeho sestoupil. Ostatní byli rádi, protože jejich jména stejně nedokázali vyslovit. Teď už to bylo jen mezi Ruskem a Británií.

Skalní úsek, vedoucí k hřebeni, má jedno slabé místo, viditelné už zespoda - zářez zhruba uprostřed. Tímto zářezem 9.5. postupovalo zbylých 7 horolezců. Dolezli do 7.600 m a na skalní římse postavili dva stany tábora C5. Dalšího dne dolezli na sněhová pole, vedoucí už k vrcholu. Ale ještě v 7.800 m postavili opět dva stany C6. 11.5.1993 byla krutá zima a silný vítr, který honil kolem hory mraky. Přesto se v 11:00 na vrchol dostali Sergej Bogomolov (42), Sergej Jefimov (49), Alexej Lebedichin (46), Ivan Plotnikov (32) a Brit Rick Allen (38). O hodinu a půl později je napodobili i zbylí dva, Valerij Peršin (44) a Boris Sedusov (43).

Noc v C6 byla hodně divoká kvůli silnému větru. Další den všichni pokračovali v sestupu. Sedusov byl značně vyčerpaný a proto s ním další 4 strávili noc v C4 pod skalami. Další dva slezli níž. 14.5. se nakonec všichni v pořádku sešli v BC.

Sergej Bogomolov (1951, 73) vystoupil v rozmezí let 1989-2010 na 13 osmitisícovek. Chybí mu jen K2, o kterou se už čtyřikrát pokoušel. A tak už to vzhledem k věku asi zůstane. Kromě toho vylezl snad na všechny ty ruské a sovětské sedmitisícové Piky. Vystudoval fyziku, dnes je předsedou horolezeckého klubu. Je nositelem spousty cen mj. Sněžný leopard či Zasloužilý mistr sportu SSSR.

Sergej Jefimov (1944, 80) promoval na fakultě radiotechniky a pracoval na katedře experimentální fyziky Uralského polytechnického institutu. Jeho hlavní vášní jsou hory. V Himálaji vylezl na Everest (1982), Dhaulágiri prvovýstupem severní stěnou (1993), Čo Oju (2003) a na Baruntse (7.129 m). Dále vystoupil na McKinley (6.190 m), Kilimandžáro (5.895 m) a Pik Pobědy (7.439 m). Spoustě ruských výprav šéfoval. Působil i jako trenér národního týmu SSSR a funkcionář v horolezckých organizacích. Je Zasloužilým mistrem sportu a má spoustu dalších titulů.

Valerij Peršin (1948, 75) vylezl na Pik Komunismu (7.495 m) a v Pamíru zvládl 10 rychlostních výstupů vysoké obtížnosti až 5B (ruské vysokohorské stupnice) během 30 dnů. V Himálaji zdolal 5 osmitisícovek - prvovýstupy Čo Oju (1991) a Dhaulágirí (1993) a dále Šiša Pangmu (1996) Lhotse (1997) a Everest (1998). Je držitelem titulu Zasloužilý mistr sportu a řady dalších ocenění. Výstup na Čo Oju si zopakoval ještě jednou v r. 1996 a napsal o tom knihu 'V zemi snů'. Působil i jako lezecký funkcionář a trenér.

Ivan Plotnikov (1960 - 1997, †36) patřil k ruské horolezecké špičce. Vylezl na 4 osmitisícovky - prvovýstupy na Čo Oju (1991) a Dhaulágirí (1993) a dále na Makalu (1996) a Everest (1997). Ten se mu však stal osudným. Kazašská výprava s ruskou příměsí postupovala severní Normálkou, Plotnikov s Nikolajem Ševčenkem dolezli na vrchol, ale při sestupu se zhoršilo počasí a oba zmrzli. Kromě nich zahynul ještě přetím Alexandr Toroščin po pádu ze skály. Slabou náplastí bylo, že na vrchol Everestu se dostalo 12 členů výpravy.

Sergej Bogomolov

Rick Allen v r. 2014

Sergej Jefimov

1996

  Švýcar  Andre Georges (42) strávil pod Dhaulágirí měsíc. Po dvou neúspěšných pokusech vyšel 4.5.1996 v 17:00 z BC (4.650 m) a příštího dne v poledne stál na vrcholu. Lezl Normálkou SV hřebenem a překonal převýšení 3.500 m za 19 hodin! Ještě téhož dne dorazil zpět do BC, při sestupu z 6.600 m slyžoval.

André Georges (1953, 70) v r. 1976 přelezl jako první v zimě severní hřeben Dent Blanche. Jeho častým parťákem byl Erhard Loretan, v zimě 1985 přetraverzovali ve švýcarských Alpách během 18 dní 41 vrcholů včetně 33 nad 4.000 m. V Himálaji má na kontě 8 osmitisícovek: Everest (1988), Čo Oju (1993), Manáslu (1994), Dhaulágirí (1996), Annapurnu (1996), Lhotse (1998), Makalu (1999), Gašerbrum II (2001) plus centrální vrchol Šiša Pangmy. Dhaulágirí a Annapurnu zdolal sólo během 11 dní. Pracuje jako horský vůdce, postavil i chatu a chová u ní jaky po vzoru Nepálců.

Andre Georges

David Fojtík

1999

Slovinec Tomaž Humar (30) přijel s malou výpravou a cílem udělat sólo prvovýstup jižní stěnou. Nejprve je 26.9. dopravil vrtulník pod severní stěnu. Zde se chtěl Tomaž nejprve aklimatizovat na Normálce SV hřebenem. Počasí ale bylo permanentně škaredé. I přesto vystoupil 12.10. do 7.300 m.

15.10. jej opět vrtulník přepravil pod jižní stěnu do BC v 3.800 m. Ale i tady jej čekalo 10 dní špatného počasí. Až 25.10. v 17:00 vyrazil. Měl s sebou zásoby na 10 dní, skoby a 45 m statické kevlarové lano o průměru jen 5 mm. Tedy spíš prusík. Očekával totiž těžké úseky, které bude potřeba lézt bez batohu a pak pro něj slanit.

V noci dolezl do 5.600 m do ústí nebezpečného žlabu. Ráno chtěl žlab přelézt, ale padající kameny jej neustále nutily zůstat v úkrytu pod skalami. Navíc díky crčící vodě ze žlabu měl oblečení kompletně mokré. Nakonec bivakoval v 6.000 m ve skalách. Pak následovaly nejtěžší pasáže, lezení údajně dosahovalo až VII+ (?). Postup byl pomalý a bivakoval v 6.100 m, 6.300 m, 6.700 m a 7.200 m. To už se dostal pod skalní pás, protínající celou stěnu. Trvalo by asi 2-3 dny jej přelézt, jenže to už mu docházely zásoby a palivo a bylo jasné, že tudy to nepůjde.

Musel proto opustit plán na přímou cestu a uhnout razantně doprava k JV hřebeni. 31.10. bivakoval posedmé pod hřebenem. Tady nechal stan a většinu dalších věcí, oblezl skalní pás a nad ním natraverzoval opět do jižní stěny. Vznikl tak podivný klikyhák nepřipomínající příliš logický směr. Nicméně Humar dále čelil těžkému terénu. V 7.800 m bivakoval poosmé, pouze ve spacáku. Pak dolezl 2.11.1999 ve 14:30 do 8.000 m nad spojnici SV a JV hřebene. Odtud už to k vrcholu nebylo daleko poměrně lehkým terénem. Ale počasí se zhoršovalo, síly docházely a tak se rozhodl pro okamžitý sestup Normálkou SV hřebenem. Noc strávil v 7.300 m ve stanu americké expedice a dalšího dne sestoupil až na SV sedlo, kde potkal kolegy z expedice, kteří mu přišli naproti. Odtud je pak vrtulník přetransportoval do civilizace.

Tomaž Humar (1969 - 2009, †40) měl na kontě spoustu výstupů po celé zeměkouli. Většinou lezl sám a neotřelými cestami. V r. 1996 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za výstup na Ama Dablam. Z osmitisícovek stanul na Annapurně (1995) a Šiša Pangmě (2002). Kromě toho zaznamenal Nuptse (západní vrchol 7.732 m), Pumori (7.138), Baruntse (7.152 m) a výhcodní vrchol Annapurny (8.026 m). V r. 2009 po sólovýstupu na Langtang Lirung (7.227 m) v Nepálu při sestupu spadl a o den později vážným zraněním podlehl.

Humar při pokusech...

...na Dhaulágirí

Po sestupu

Tomaž Humar

Příjemné zakončení expedice

2008

  Na jaře se sešli v BC potměšilým řízením zlomyslného osudu tři Češi . Martin Minařík s Radkem Jarošem a Zdeňkem Hrubým byli parťáci z dřívějších expedic, ale pak se první rozhádal s třetím a částečně i s druhým. Rozhodl se proto lézt samostatně. Druhý s třetím ale vytrvali a dorazili společně. Nálada byla vynikající, ještě když si navíc vybrali stejnou cestu - Normálku SV hřebenem. Ale Minařík (40) tu byl dřív a dolezl na vrchol sólo 23.4.2008. Jaroš (44) s Hrubým (51) jej následovali o týden později, 1.5.2008.

Martin Minařík (1967 - 2009, †41) se stal jedním z nejúspěšnějších českých výškových horolezců. Měl na kontě více výstupů v Yosemitech, Skalnatých horách, Alpách atd. Po revoluci žil střídavě v USA a v Čechách. Byl spíše sólistou, lezl bez kyslíku a držel se hesla, že trénovat je zbytečné, trénuje se až za pochodu. V Himálaji zdolal 8 osmiček: Manáslu (1999), Kančendžengu (2002), Broad Peak (2003), Šiša Pangmu (2004), Čo Oju (2005, sólo), Lhotse (2007), Dhaulágirí (2008) a Annapurnu (2009, východní vrchol). Při sestupu z poslední mu došly síly a dolů už se nevrátil.

Radek Jaroš (1964, 60) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Zdeněk Hrubý (1956 - 2013, †56) zvaný Abdul alias Prastarý sokol zdolal 8 osmiček: Čo Oju (1994), Gašerbrumy I a II (1997), Lhotse (1999), Šiša Pangmu (2004), Broad Peak (2007), Dhaulágirí (2008) a Nanga Parbat (2012). Dále zaznamenal prvovýstup alpským stylem na Talung (7349 m, 2013). Kromě toho stihl být i předsedou dozorčí rady ČEZ, členem prezidia Fondu národního majetku, předsedou Horolezeckého svazu a řadou dalších jiných předsedů. V r. 2013 se zřítil při pokusu o prvovýstup v JZ stěně Gašerbrumu I po chybě při slaňování. Byl ženatý a měl dvě děti.

Martin Minařík

Radek Jaroš

Zdeněk Hrubý

2009

  Čech  David Fojtík (35) jako první sjel Dhaulágirí na lyžích. Na vrcholu stál 1.5.2009 a následný sjezd mu trval 5 hodin, ovšem s mezipřespáním ve 2. výškovém táboře. Kvůli omrzlinám přišel o všechny prsty na pravé noze.

David Fojtík (1973, 50) vylezl jako sedmý Čech (a pátý bez kyslíku) na Everest (2006) a poté na Dhaulágirí (2009), ze které sjel jako první člověk na lyžích. Přišel však o několik omrzlých prstů na nohou. Dnes už se věnuje spíše podnikání a managementu.

Na Dhaulágirí stálo do konce r. 2018 celkem 9 Čechů. Šimonovi, Stejskalovi a Jakešovi se podařil velmi ceněný prvovýstup západní stěnou, ostatní lezli Normálkou.

  1984 - Jan Šimon (25)
  1984 - Jaromír Stejskal (34)
  1984 - Karel Jakeš (31)
  1990 - Leopold Sulovský (36)
  1990 - Stanislav Šilhán (35)
  2008 - Martin Minařík (40)
  2008 - Radek Jaroš (44)
  2008 - Zdeněk Hrubý (51)
  2009 - David Fojtík (35)