Mrazík (SSSR, 1964) Režie: Alexandr Rou Bez Mrazíka by náš výčet byl poloviční. Připomínat děj je nošením dříví do lesa, ale pro úplnost: Navíc Nastěnka projeví značné nepochopení pro chvástavé bohatýry, narazí Váňovi na hlavu vědro a tím ho promění v medvěda. Pravda, s drobným přispěním bizarního dědečka Hříbečka, jehož Ivan urazil už předtím. A tak se bohatýr musí vydat na trýznivou cestu k pokoře a skromnosti, na které ho očekávají ukrutná protivenství. Jen tak námatkou - naprosto omračující ježibaba, jejíž dabing někdo v záchvatu jasnozřivosti svěřil Filipovskému, loupežníci s obrovitými klacky, oživlé stromy či berla mrazilka děda Mrazíka, kterážto přičiněním zlých sil udělá z jeho vyvolené nanukáč. Nesmrtelná sovětská klasika vyniká i po 45 letech ryzí genialitou a postižením široké duše ruského mužika ze všech jejích stran. Hemží se zlidovělými citáty a scénami. Tak například medvědi sbírající obrovité sádrové hřiby, Marfuša louskající ořechy ve své něžné pusince, klacky padající pouze v zimě, chaloupka na kuří nožce ke mně čelem k Ivanovi zády, už je ti teplo děvče a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Nelze nezmínit i na svou dobu vynikající triky. Dodnes například netuším, jak továrišči udělali efekt sněhu, vracejícího se na stromy. Záběr puštěný pozpátku, dobře. Jenže když setřásáte sníh se stromu, tak se strom chvěje a jim stojí jak přibitý! Prostě pohádka, kde zítra již znamená včera. Kam se hrabe Tarkovskij, Ordinskij, Bordzilovskij nebo jiný skij. Mrazíkovi se nadohled dokázali přiblížit snad už jen Rusakov a Kotěnočkin. Zajímavé je, že se film stal kultem toliko v zemích českých, ostatní národové jej sveřepě ignorují. A to včetně mateřského sovětského. Plným neprávem. |