Vedlejší proudy filozofie 19. století
Induktivní metafyzika

Země je oduševnělá bytost
Gustav Theodor Fechner (1801-1887) se chtěl stát fyzikem. Tato jeho snaha však nebyla úspěšná a proto se pustil alespoň do metafyziky, která otevírá daleko širší pole působnosti fantazii. Ve svém díle dospěl k myšlence univerzálního oduševnění. Oduševněny jsou podle něj hvězdy, atomy, mlhoviny – zkrátka celé univerzum. Dokonce i Země je oduševnělá bytost.

Pozn.:  Podle této teorie by i člověk byl oduševnělou bytostí, což je závěr vskutku nebojácný.

Rudolf Herrmann Lotze (1817-1881) byl lékařem a zabýval se fyziologií člověka. Když se poté pustil do filozofie, přišlo mu líto, aby celé jeho dosavadní znalosti přišly vniveč. Proto ve svém učení vychází od člověka a analogií k němu se pokouší vyložit univerzum.

Eduard von Hartmann (1842-1906) je typickým filozofem 'jedné knihy'. Ve věku 22-24 let napsal svou Filozofii nevědomí, která se na veřejnosti rychle spojila s jeho jménem. Marně potom až do smrti zdůrazňoval, že kdo chce poznat jeho systém vcelku, musí se seznámit s celým jeho dílem. Bohužel nechtěl nikdo.
Hartmann navazuje na myšlenky S. Freuda o hluboké tůni lidského nevědomí. 'Absolutně nevědomé' je pro něj identická třetí skutečnost za hmotou a vědomím. Tento triumvirát tvoří základ, pramen a jednotu světa.

Země je analogií k člověku
Hermann Cohen (1842-1918) je řazen mezi filozofy, kteří sami sebe nazývají 'adoranti univerzální ideje'. Stoupenci tohoto směru (založeného již »G. W. F. Hegelem) se snaží přijít na zákonitost, platnou v určité oblasti jsoucna a potom ji aplikovat na jsoucno celé.
Pro Cohena je touto myšlenkou idea nekonečného procesu, jež se snaží dosáhnout nikdy nedosažitelného cíle. Takovými procesy jsou:

Poznání. Snaží se naprosto rozumově proniknout do předmětného světa a nahradit vše subjektivní obecně závaznou objektivitou.
Etika. Snaží se o uskutečnění objektivního mravního rozumu v dokonale právním státě.
Umění. Touží najít čistou, objektivní zákonitost citu.
atd.

Hans Vaihinger (1852-1933) přišel se zajímavou teorií, jejímž ústředním bodem je pojem fikce. Např. v matematice je pojem nekonečně malého naprosto rozporný, a přitom zcela nepostradatelný. Totéž platí v oblasti etiky např. pro svobodu vůle. Vaihinger si klade otázku, jak je možné, že k něčemu správnému dospíváme pomocí vědomě falešných představ. Odpověď podle něj zní, že myšlení směřuje k ideální fikci, jejíž účelnost se v životě osvědčuje.

Pozn.:  Vaihingerova teorie fikce došla pozoruhodného uplatnění v praxi. V dnešní době na ní staví celý reklamní průmysl, jakož i svět politický, obchodní aj.

Z účelnosti vychází i Vaihingerovo chápání pravdy. Tu vidí pouze jako předvídatelnost zkušenosti, která nám umožňuje správné praktické chování. Neboli pravda není nic jiného, než užitečnost pro život.

Pozn.:  Nelze s jistotou říci, zda si vždy pojem pravda spojujeme s užitečností pro život. Např. díky teorii vypařování černých děr, pokud použijeme lidového výrazu, 'pivo levnější nebude'. Nicméně i v těchto oblastech, tak odtržených od praktického života, se člověk snaží dobrat 'pravdy'. Pokud by platila Vaihingerova hypotéza, všechny teoretické vědecké obory by pravděpodobně musely být zrušeny jako 'neužitečné'.




První strana Předchozí strana Obsah Následující strana Poslední strana