Cesta z Hané do Švajcu byla trýznivá, plná kolon a neplánovaných zastávek. Do kempu Attermenzen nakonec přijíždím až večer. Žádný personál už tu není a stan se mi stavět nechce, takže přespím v autě.

Nevidím sice nic, ale tuším, že poblíž stojí skoro celá švýcarská elita. Na konci údolí Matterhorn, vedle Monte Rosa, z jedné strany Weisshorn, z druhé Dom, pak Breithorn, Täschhorn a plno dalších čtyřek. Nebýt tohoto údolí, tak švýcarský HDP poklesne o polovinu.

Ráno vyrážím od kempu neznačenou cestičkou směrem k chatě Domhütte. Na mapě je všechno snadné a intuitivní. Ale houby. Stezka mě vyvádí pěkným krpálem sice správně na značenou trasu, jenže asi o 3 kilometry dál, než jsem chtěl. Za stálých kleteb se ocitám u rozcestníku Springelboden. Nějaký skřet chtěl, abych se trochu prošel po Alpách. Není to sice až tak špatný nápad, cesta vede pěknými místy s výhledy na Dom a Täschhorn, ale síly budou chybět. Po očku pokukuju po své alpské nejmilejší, Weisshornu, ale ta se cudně schovává v mracích. Jenom vrcholek se občas projasní.

O pár kilometrů dál přicházím k obrovskému suťovisku. Značka tady končí a vidím dlouhatánský visutý most. Ale nějak mu ochablo ztopoření. Visí v podivném průhybu a trčí z něj kusy drátů a plechů. Sakra, tady něco nehraje, i vchod je přelepený červenobílou páskou. Tohle nebude čerstvé zboží. Zkoumám okolí, ale žádná jiná cesta nikde není. Musel bych sestoupit znovu do údolí a celý úsek krkolomně obejít.

Takže holt předrtit kurvovisko. Takový terén prostě miluju. Připomíná spíš parodii na lyžování. Jeden krok nahoru a pak dva sjezdem dolů. Hýbe se tu všechno. Ale co dělat, tohle je jediná rozumná možnost. Suťovisko je nekonečné a není v něm vyšlapaná žádná cestička. Až později se dozvídám, že most vykostila v zimě lavina a skoro spadl. Značená cesta je tudy uzavřená, takže suťoviskem asi moc lidí ještě nešlo.

Nakonec se zpocený, špinavý a nadávající přece jenom na druhé straně napojuji na značku. Kousek odtud je Europahütte, ale to není ta pravá. Na tu mou je ještě dlouhá míle a neustále do festovního krpálu. Cestička je značená pro změnu modře, což je v Alpách docela rarita. Germáni nebyli na školení u nás a prakticky všechny značky mají červené. Z rozcestí vedou třeba 4 trasy a všechny červené. Tady ale došla množstevní sleva a museli použít modrou.

Jsou tu i úseky ve skále zajištěné dráty ve feratovém stylu. Na jistění to ještě není, ale žádný pohodový výšlap. Pod chatou už se vleču jako stoletá Indiánka. Mám za sebou asi 1500 metrů převýšení a kyslík dochází. Jdu z první, bez aklimatizace a je to znát.

Domhütte leží skoro ve 3000, takže na vrchol to bude ještě zhruba 1600. Chata má bohužel novoalpský ráz. Ke stylové kamenné budově z dřívejších časů se z důvodů zvýšení kapacity dolepila další z latěk. Padne k té staré jako pěst na oko. Nocleh v hromadné noclehárně přijde s polopenzí na 82 CHF (asi 1900 Kč), pro členy SAC na 70 CHF.

Probírám možnosti se správcem chaty. Proběhne klasický dialog:

"Máte rezervaci?"
"Ne."
"Jsme plní."

Takže udělám psí oči, prosím a přemlouvám a oni nakonec nějaké volné místo vyhrabou. Tady ale nastává drobná odchylka od standardu. Zavilý Švajc nechce o ničem ani slyšet. Ještě mi nerudně vysvětluje, že nebudu spát ani v botárně a na to on dohlédne a v okolí chaty jsou noclehy zakázané a to on zkontroluje. K dovršení všeho dodává, že tma se blíží a je nejvyšší čas, abych sestoupil do údolí. Přitom ví, že mám kartu SAC a jako člen bych měl mít na nocleh, byť nouzový, nárok.

Vidím, že s tím pičusem není řeč a opouštím jeho příjemnou společnost. Co teď? Spacák nemám, ale dolů nepůjdu, proto jsem se sem celý den nehrabal. Na chatě aspoň ještě doplňuju na záchodech vodu. Z kohoutku sotva kape, litr trvá tak 5 minut.

Pak pokračuju vyšlapanou cestičkou nahoru směrem k Domu, krásně osvětlenému podvečerním sluncem. Terén je tady šutrovitý, ale od ledovce pořád daleko. Jsem zhruba ve 3200 a do rána to tu musím pod nějakým převislým kamenem překlepat. Po asi 3/4 hodině hledání vhodného kandidáta sedám mezi větší kamenné bloky dál od cesty. Před větrem to trochu chránit bude, před zimou ale ne.

Navlékám na sebe všechno, co mám. I tak mi po chvíli začínají mrznout kyčle. Vkládám pod kalhoty rukavice a je to trochu lepší. Jsem tu zkroucený jak paragraf a po chvilce musím měnit polohu.

Naštěší neprší, není moc větrno ani chladno. To bych neměl šanci. I tak je to na hraně. Spánku se moc nechce, ale nakonec se tak na 2 hodiny ztrácím. Budí mě až kolem třetí první nedočkavci, kteří už to hrnou po cestičce nahoru. Jsem zmrzlý a rozlámaný. Ještě v rychlosti tlačím kus špeku s chlebem na prokrvení.

A pak už se snažím dohnat světlušky přede mnou, než mi úplně zmizí a ztratím cestu. Ale nějak to drhne. Míjí mě spousta veselých lidí, kteří si při chůzi ještě stíhají povídat. Já nepředbíhám nikoho.

Postupně dochází na ledovec a mačky. Pod sedlem Festijoch sklon narůstá a kyslíkové přestávky jsou čím dál častější. Na sedlo vede jediný skalní úsek za celou trasu. Má asi 150 metrů a je tak za II. Leze se ještě za tmy při čelovkách.

Na sedle už začíná svítat a Weisshorn naproti přes údolí se začíná barvit do oranžova. Lezecký dav se tu dělí vedví. Normálka vede dlouhým obchvatem doleva. Je to stereotypní ťapkání po ledovci a do toho se mi moc nechce. Takže to vezmu přímo hřebenem Festigrat. Ten je kratší, ale strmější. Nicméně ani tak by neměl být nějak drastický.

K mému překvapení nejde nikdo přede mnou ani za mnou. Na celém hřebeni jsem jediný, všichni ho raději obcházejí. Přitom není důvod. Ledovec je prudší, ale na jištění určitě ne. Občas se přelézají kratší úseky skalek nebo spíš šutrů.

Zbytek osazenstva mám jako na dlani pod sebou. Museli sestoupit ze sedla a teď pokračují ve vláčcích po obchvatu. Najednou se ozve rachot. Na svahu nad nimi se urval sérak – ledová věž. Je menší a hodně daleko, ale do vláčků jako když střelí. Druhdy sotva se vlečící turisté jsou najednou svěží jako jarní vánek a prchají na všechny strany. Ale sérak se rozmělňuje ve stovky drobných úlomků a ty se zastavují ještě vysoko nad cestou.

I hřeben je dost stereotypní a postupně mi dochází dech. Na sedélku Gabel pod vrcholem už toho mám plné zuby. Ta noc mi moc nepomohla a navíc začíná ledově foukat. Vítr s sebou bere miliony vloček a kolem svahu se tvoří bílý závoj.

Zkouším traverzovat trochu doleva v naději, že svah je tu mírnější, ale je to celkem jedno. Vidím černé tečky jak docházejí na vrchol a mám pocit, že vzdálenosti neubývá. Poslední úsek je nekonečný a vleču se jak důchoďár na ortopedii. Zastavuju každých pár metrů. Ale teď už musím, i kdybych se tam měl vyhrabat po uších.

Nakonec přece jenom stojím na vrcholu. Mám pocit, že bude minimálně jedna, ale kupodivu je teprve deset. Počasí je azurové s občasnými mráčky, jenom ten vítr tu idylu dost ničí. Naproti je vidět brácha Täschhorn, pak Matterhorn, Dent Blanche a spousta dalších přerostlých Švýcarů. V dálce trčí i bílý čepeček Mt. Blancu. Jenom krasavec Weisshorn odmítá odložit bílý opar.

Vydávám se směrem po tenkém hřebínku k vrcholovému kříži. Ale mám docela široké nohavice a v mačkách jsem se nenarodil. Špička mi zachytává o nohavici a v příštím momentu letím dolů severním svahem. Brzdím cepínem jak se to píše v knížkách. Naštěstí ledovec je tady docela mírný, takže po několika metrech zastavuju. Škrábu se zpátky na vrchol a sníh mám všude. Celá příhoda budí mezi okololelkujícími docela pozdvižení. Snaží se mi pomáhat a neustále se ptají, jestli jsem v pořádku. To je fajn, trocha lidskosti potěší. Zkouším jim vysvětlit, že jsem jenom kretén, jinak jsem celkem v pořádku. Ale co, kdo si může říct, že padal po držce z Domu?

Vyklepávám sníh z foťáku a fotím, co mi síly stačí.

Je čas na další kus špeku a něco Vysočinky. Chleba už není, pravda, ve vrcholné formě, ale i tak potěší. Žaludek mám sice dost na vodě, ale apetýt je silnější.

Tak, a teď dolů. Normálkou už nepohrdnu. Ledovec je sice z počátku strmější, ale přece jenom, kyslíkové pauzy skoro odpadají a sestup jde celkem rychle. Míjím krásné zimní scenérie se séraky a trhlinami. Všude, kam se podíváš, jenom bílá a modrá. Bohužel obchvat severním ledovcem je dost dlouhý a pěkně se vleče. Nahoru bych tudy jít nechtěl.

Nakonec se dostávám pod sedlo Festijoch. Nohy si neochotně zvykají na změnu sklonu opět nahoru. Z této strany vede na sedlo ledovec. Sníh už je ale rozblembaný a mokrý.

Na sedle postává asi 10 lidí a skalní úsek postupně slaňují. Jde jim to ukrutně pomalu, tady bych strávil poslední zbytky mládí, kdybych nějaké měl. Takže nezbývá, než lézt jinudy. Naštěší terén je docela členitý a dá se. Mačky už jsou v báglu a skála mi zase tolik nevadí. Bohužel je ale dost rozlámaná.

Pod skalami musí mačky opět na nohy na poslední úsek ledovcem. Sníh je čím dál měkčí. Ledovec postupně přechází v šutrovitý terén a ten mě dovádí až k oblíbené Domhütte. Dovnitř ani nejdu, nechci si kazit náladu. Vylepuji se venku a vyzouvám boty. Je 15:30 a trocha odpočinku neuškodí.

Po čtvrté vyrážím na sestupovku k autu, další noc pod šutrem nemám v plánu. Vyhýbám se padlému mostu a raději volím delší cestu přes vísku Randa. Sestup trvá asi 4 hodiny a brzy mám těch zatáček a serpentin po krk. I kolena se začínají ozývat.

Do Randy přicházím kolem osmé a zbývající asi 2 kilometry do kempu absolvuju v režimu autopilota se skelným pohledem. Z vrcholu je to sem 3100 metrů přenížení a teď už cítím každý krok. Ale to se vstřebá, nakonec i přes mírná protivenství všechno klaplo.

K autu doklopýtám, když už se začíná pomalu stmívat. Tak všechno neklaplo. Nějaká kurva mi nabořila zadní nárazník! Nikde nikdo, žádná cedulka ani vzkaz. V Čechách, které se hemží mýtickými dobytky za volantem, se mi to nestane. Zato ve Švajcu, zemi vyvolené, plné hodných a tolerantních lidí a fialových krav, mám po dvou dnech nárazník prohnutý jak lavór. Ale třeba to byl nějaký Polák. No nic, aspoň bude líp znít, že mám nabořené auto z Domu a ne z domu.

Hlavně, že kufr je nepoškozený. Ten ukrývá sladká tajemství civilizace. Třeba kofolu. Nebo největší vynálezy slovenské kuchyně – Trenčanský párok s fazuľou nebo Diabolské mäso s tímtéž. Sice sotva lezu, ale vyšší koncentrace kyslíku má pozitivní vliv na žaludek. Všechno se bude hodit.

Ráno se ptám paní kempovnice na nárazník, podle očekávání neví nic. Polizei volat nebudu, co by tak asi udělali? Nějaké fotky, nějaké protokoly a pak by mi za půl roku došel dopis, že případ zasunuli do švýcarského análu.

Druhou špatnou zprávou je zhoršení počasí na další dny a tak Weisshorn musím odložit. Nevadí, Dom bohatě stačil.