Nejstarší období (asi 600 přnl. – 400 přnl.)
Hlavním tématem této periody je hledání pralátky, neboli prvotní esence, z níž pochází celé jsoucno.


I.  Milétští filozofové

Thalés učil, že pralátkou je voda. Stal se tak zakladatelem a duchovním otcem tzv. filozofie abstinence.
Thalés byl i státníkem a významným přírodovědcem. Objevil několik matematických pouček a již tehdy, s použitím značně archaických prostředků, správně předpověděl zatmění slunce.
K údivu svých současníků dokázal zjistit výšku egyptských pyramid. Použil stínovou metodu, jejímž je objevitelem. Změřil v určitou denní dobu stín pyramidy a na základě polohy slunce spočítal úhly α, β, γ, dále pak těžnice a výšky v pomyslném trojúhelníku. Nakonec se však vrátil k délce stínu, vynásobil ji konstantou, kterou mu doporučil jeden bulharský učenec a dostal správný výsledek.

Pozn.:  Dlouho nebylo jisté, zda pravé jméno filozofa je Thalés z Milétu nebo Milés z Thalétu. Po mnoha diskuzích byla o rozhodnutí požádána konference matematiků, která nakonec dala přednost větě Thalétově před Milétovou.

Anaximandros považoval za pralátku všechno neurčité a neomezené, z něhož se vyděluje studené a žhavé, suché a vlhké. Z pohledu dnešního stavu poznání a pokroku v mnoha vědních oborech již dáváme jednoznačně přednost vlhké a žhavé před před suchou a studenou.

Anaximenes hlásal, že pralátkou je vzduch ztotožněný se světovou duší. Tato myšlenka se dočkala obdivuhodné renesance v současné filosofii, která pouze termín 'světová duše' nahrazuje výrazem 'duše většiny lidí'.



II.  Pýthagorejci

Pýthagoras byl osobností, která se výraznou měrou podílela na založení řecké vědy. Od něj např. pochází poznatek, že součet úhlů v trojůhelníku se rovná tři.
Stavební prvky světa neodvozuje z pralátky, nýbrž z neměnných číselných vztahů mezi jednotlivými součástmi. Celá čísla (a magická desítka obzvláště) jsou pro něj podstatou všech věcí.

Pozn.:  Současný svět již namísto desítky upřednostňuje dvanáctku.

Pýthagoras kolem sebe vytvořil uzavřené společenství svých věrných, které svými pravidly bezpodmínečné poslušnosti a mlčenlivosti připomínalo až náboženskou sektu. Do spolku byly přijímány i ženy, které se vzdělávaly ve filozofii i literatuře a celé Řecko je uznávalo jako nejvyšší typ ženství, jaký byl kdy zplozen.
Pýthagorejský ideál ženy neztratil dodnes nic ze své působivosti


III.  Eleaté

Xenofanés už v mládí proslul svou nechutí k učení a velmi špatnou pamětí. Nikdy si zcela neosvojil komplikovanou soustavu a příbuzenské vztahy řeckých bohů, za což byl učiteli často a přísně fyzicky trestán.
Xenofanés tvrdí, že nejvyšší a nejlepší může být jenom jedno a jako vůbec první na řecké půdě dospívá k monoteismu. Základem jeho učení je víra v jediného boha. Tímto zahájil smělý výpad proti tradičním řeckým představám.

Svět smyslů je pouhým přeludem
Parmenidés byl Xenofanovým žákem. Přišel s odvážnou naukou o neproměnlivém jsoucnu. Tvrdil, že pohyb neexistuje a smysly, které předvádějí svět neustálé změny, klamou.

Zénón byl žákem Parmenidovým a dále rozvinul nauku svého učitele. Dochoval se nám jeho proslulý důkaz proti pohybu, známý jako Achilles a želva. Předpokládejme, že želva bude mít určitý náskok. Pokud Achilles dosáhne bodu A, kde se bezprostředně předtím nacházela želva, ta už se mezitím posune do bodu B. Když se Achilles posune do bodu B, želva už bude v C atd. a je tudíž zcela zřejmé, že Achilles ji nemůže nikdy dohonit.
Později o Zénónově učení vznikly jisté pochybnosti, což ovšem jeho zásluhy nemůže nikterak zmenšit. Jeho obhájci naopak tvrdí, že Zénón přirozeně nebyl přesvědčen o tom, že želvu nelze dohonit a jeho teorie pouze geniálně předjímá matematický pojem limita. Což zní daleko pravděpodobněji, neboť řecká věda a obzvláště matematika procházela v tomto období prudkým rozmachem. Za Zénónova života dospěla např. již k násobení malých celých čísel.
Při krátké zmínce o Zénónovi nelze smlčet drobné vady jeho charakteru a určitou prudkost povahy. Někdy byl ke svým žákům až neuvěřitelně hrubý. Dokázal např. brutálně inzultovat studenta pouze za to, že přinesl do školy terč a během přednášky 'Neproměnlivé bytí a iluze pohybu' do něj vystřelil šíp.



IV.  Přírodní filozofie 5. století

Temný Hérakleitos
Hérakleitos si vysloužil přídomek 'temný'. Napadal totiž všechno kolem sebe. Napadl i Eleaty a v protikladu k jejich učení vyslovil názor, že existuje jenom pohyb jako souboj protikladů a stav klidu znamená vyhasnutí, smrt. Je znám jako autor výroků 'Vše plyne' nebo 'Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky'. Druhý výrok je v podstatě variantou prvního a lze si jej vysvětlit tak, že při druhém pokusu již bude voda v řece jiná a i my sami budeme koneckonců jiní.
Jako přírodní filozof se zabýval i hledáním pralátky. Napadl Miléťany a vyslovil tezi, že hledanou pralátkou je oheň. Na tuto teorii se ve středověku odvolávali učenci Svaté Inkvizice.

Vše plyne
Pozn.:  Z pozdějších výzkumů vyplynulo, že oheň potřebuje jako nutnou podmínku k hoření kyslík. Tudíž by hledanou pralátkou zřejmě byl kyslík ( »Anaximenes), jenž zde musel být již před ohněm. Z tohoto pohledu je Hérakleitova hypotéza mylná. Ovšem jeho zastánci poukazují na to, že Hérakleitos neměl na mysli obyčejný plamen z ohniště, nýbrž jakousi formu praenergie, což na věc vrhá zcela jiné světlo. Z tohoto pohledu již Hérakleitova hypotéza samozřejmě mylná není.

Empedoklés byl z filozofického hlediska veličina třetí kategorie. Snažil se upoutat historickou pozornost alespoň tím, že skočil do kráteru Etny.

Démokritos je znám jako původce nauky o atomech. Podle něj jsoucno sestává z nepatrných tělísek, které pro jejich malé rozměry nevnímáme. Tato tělíska jsou nedělitelná a svůj prostor zcela a beze zbytku vyplňují. Jsou z téže látky, ale mají rozličnou velikost a hmotnost.
Démokritos pohrdal všemi fyzickými prožitky a vysoce si cenil jen duchovních statků. Je znám jeho výrok 'Tělesná síla je dobrá u tažných zvířat, ale člověka šlechtí jeho duše.' Díky tomuto exaktnímu vymezení hodnot je Démokritos považován za prvního intelektuála.



Démokritem uzavíráme nejstarší období dějin řecké filozofie. Na tomto místě bychom ještě chtěli uvést myšlenku, která vyčnívá z hlubin starověku jako maják z hlubokých vod, i přesto, že se přímo nedotýká filozofie jako takové, nýbrž spíše přírodních věd. Jejím autorem je geniální Aristarchos: 'Země není středem univerza, nýbrž obíhá kolem Slunce'. Takřka dva tisíce let musel tento objev ležet v prachu zapomnění, než se na něj podařilo navázat Koperníkovi, což již samo o sobě svědčí o jeho výjimečnosti.
Geniální Aristarchos



První strana Předchozí strana Obsah Následující strana Poslední strana