Jedná se sice samozřejmě o značně individuální záležitosti, ale pár všeobecných předpokladů by se vystopovat dalo:

	Nižší váha. Dobrý lezec nemusí být nutně arachnid, ale většinou to platí. Např. český lezec světové špičky Adam Ondra (180/58) vypadá tak, že neznalý jedinec by ho vzal do azyláku na dršťkovku. Větší svalové objemy jsou přítěží.
	Gymnastická síla. Kolik zvednete v benči nebo nadhozu je vám při lezení úplně k ničemu. Počítá se spíš gymnastická síla, neboli co dokážete s vlastním tělem. Proto také z bývalých gymnastů bývají dobří lezci.
	Síla v prstech. Převisy a cesty vyšších obtížností se bez silných bandasek (předloktí) neobejdou.
	Ohebnost. Pokud dokážete rozštěp, dát si nohu za hlavu a podobné vylomeniny, máte výrazné plus.
	Nižší vzrůst, viz. Téma 1.
	Morál. Neboli odvaha a schopnost alespoň částečně odolávat vlastní připosranosti. Do této kategorie se dá zařadit i strach z výšek.

K těmto předpokladům dále přistupují schopnosti získané dlouhodobějším lezením - technika, vytrvalost, cit pro rovnováhu, odhad optimální trajektorie ve stěně a zkušenosti všeobecně.

Z předchozího výčtu každý začátečník nutně nabyde dojmu, že pokud není Batman, tak nemá cenu se ke skále ani přibližovat. Což je nesmysl, nic z toho není podmínkou nutnou. Řeč byla pouze o výhodách a většinu z těchto bodů splňují jen špičkoví lezci. Pokud hodláte podstupovat lezecká martyria jen jako druh masochistického koníčka, nezáleží prakticky na ničem. Na stěnách jsou k vidění bachroni, kteří si lezbu užívají víc, než jejich poloviční kolegové. I lidé, kteří neudělají shyb a nezvednou nohu ani k pasu a přesto lozí jak orangutani.